Listí

Jehličí z borovic a smrků jak dobře víte, píchá. Je to jako to, co s veršem padá a bolest působí v srdci a v mrazech, jež se blýská nočními démanty. Lehkého listí stromů zapomnění, co hladí, hřeje jako kajčí peří ve sladkých peřinách.

Pod stromy toho leží víc. Kozího lupení, chcete-li. Však taky bylo nachystáno pro kozu. Babka, co bydlela u nás na vsi za kostelem zrovna proti hřbitovu, je hrabávala do pytlů. Každému, kdo se k tomu nachomýtl, šeptala do ucha, intimně: „To víte, je taková doba, mám to pro kozu. Na zimu. Pod kozu.“ Tak tady to máte v celé své nahotě. To byla moje vesnice. Hrabavá bába u cesty hrabala celé měsíce. Asi jí nešlo tak o kozu, ale o to zastavení se sousedy a o besedu uprostřed ulice.

Listí stále padalo. Leželo všude, kam oko dohlédlo. Šlápnout na listí ležící na asfaltu znamenalo sklouznutí a přistání na zadnici. Povím vám, že to vždycky hodně zabolelo. Kdo to viděl, ten se smál a bylo mu veselo. Aspoň do doby, než sebou plácnul taky.

Poslední listí se na větvích ještě drželo, když už s ním lidé na vesnici začali topit. Už to nebylo to krásné jitřní listíčko, co vonělo a smálo se na každého.

Později se to všechno nějak zvrtlo. Došla zelená brčálová. Barva země vyschla a ubylo vody ve studních. Ten rok z nebe ani nekáplo.

S posledním listem, co spadl se stromu, pak přišla do sednic blbá nálada, pohoda vesnických pijáků zeleného absintu byla pryč. Fuč. Napříč vesnicí a celým světem se táhla jako červená nit dlouhá čára dělící lidi a lidičky. Na ty, co si zvykli a na ty, co si pořád ještě zvykají.

Když se stromy opět zelenají listím, je to pokaždé vzrušující a srdce bije na poplach. Čas rašení listí znamená jaro, dekameron přírody. Začínáme se znovu učit žít. Listí je pokaždé jiné. Tu voní jarním deštěm, tu ptáčkem, který si na něj sedl. Voní příslibem sladkého ovoce, voní jako sladký med.

A my? Jsme tu, abychom se radovali z toho, že se nic nezměnilo. Že každé ráno s námi vstává sluníčko, a kdo má kozu, tak ať si s ní svatosvatě své užije. Od toho tu přece kozy jsou…