Z Lemberka

Nejmladší součástí bývalého okresu libereckého se stala relativně nedávno malá obec Lvová, co patřívala dříve k okresu českolipskému. Nad vsí s rybníky nad silnicí ční v prostoru s vysokými stromy hrad pevný, starý, mohutný a překvapivě krásný. Stačí vstoupit na jeho nádvoří a nestačíte se divit. V Bohem zapomenuté vesnici, v lese na kopci a tolik krásných věcí pohromadě. A ta krásná procházka lesem! Ten vejšlap vskutku stojí za trochu potu a komářího poštípání.

Vůbec je tu pěkně, jako doma u maminky. Samé dveře, všude to voní, stále něco dokončují… Připadám si tu pokaždé jako někde jinde. Vždy něco nového překvapí. Ono to všechno bude o tom, že jsou tu prima lidi. Mám to odzkoušené. Hradů jsem pár viděl, a je to o tom, kdo a jak o nich co vypráví. Pokud je to nezáživné, tak bych brečel, kamže jsem to strčil nos.

Jo, panečku, na Lemberku je to jiné! Mám z toho radost a musím mocně pochválit kastelánku, paní magistru Černou, která si návštěvníků hledí. Je toho moc k povídání. Pár hradních kastelánů znám, ale tenhle hrad a jeho dávní páni mají v kastelánce mocné dovolání. Je jejich arbitrem i soudcem a to její povídání má oporu ve faktech. Nic si nevymýšlí.

Otevřel jsem si doma Dalimilovu kroniku a už v ní se píše, jak se Markvartici, páni lva či lvice (Lvová), vynořili v dějinách českého státu, a co ovládli, kam dosáhli jejich paže. Pojizeří i Podještědí ve směru zemské stezky na sever od Žitavy. Dalimil říká: „Havel ratištěm štípený si získává zas štít.“

To byli velcí Markvartici, pánové lva či lvice, kteří se vynořili odkudsi z neznáma a stali se milci. Havel, zakladatel rodu pánů z Lemberka i hradu samotného z let kolem roku 1240. To on, společně s pánem z Rýznburka, nastrojil Přemyslu Otakaru II., neposlušnému synovi krále Václava I. past, takže musel s pantatínkem jednat, aby mu posléze bylo odpuštěno.

O Havlovi je známo, že si vzal ctnostnou pannu stále růžolící tváře, oděnou vždy v chatrný šat. Ta dáma však vykonala mnoho dobrého. Především založila špitál, kde nemocné i sama léčila. To po ní pojmenovali v současnosti známou studánku, kde vody čerpala. Paní se stala a to přesně v tomto pořadí, protože to jinak nejde, blahoslavenou a svatou. Víc, než si kdo může pro své dítě přát.

Voda, silně obohacená radonem i uranem, opravdu pomáhala a léčila. Na rozdíl od pacientů bych si po jisté době řekl: Dost! V nejlepším přestat! Kdo ví, zda záření v té vodě při vyšší frekvenci konzumace není až moc.

Ještě synové Havla, Jaroslav a další Havlové drželi Lemberk, Rohozec a Zvířetice. Pak pánů z Lemberka, těch původních potomků zakladatele ubylo, až vymřeli. To už jako pánové ze Zvířetic a Vartemberka v polovině šestnáctého století. Tak to chodí i v nejlepších rodinách.

Hrad ale pořád stojí. Ti další, kteří přišli, také něco investovali a hrad se má čím pochlubit. A paní kastelánka? To je třešnička na dortu v hradní kuchyni. Vždy ve formě, jako hradní zbrojnoš, pohotově připravena splnit přání návštěvníků hradu. Já jedno přání mám: Vydržte nám, prosím, paní magistro, na tom hradě hodně dlouho. Takových, jako vy, moc není.