K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje

Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…

Svět starých litografií a „dlouhých adres“ vzbuzuje respekt, někdy úžas, často rozpaky. Čí to byla doba? Svět rozhleden, zahradních slavností, svět otevřených tramvají, kašen a rybníčků, topolových alejí, různých byst a polosoch? Co jen bylo těch malých hospůdek a výčepů, lihovin, kde si k sobě nacházeli cestu čeští i němečtí sousedi, jejich děti a manželky! Svět ztracených lásek, opadaných květů ze stromů rozkvetlých v máji, studentů, skládajících zkoušky. Maminek, co v kočárcích vezly své děti ulicí, kde dámy v širokých kloboucích klábosí a klábosí. Kde spolu zápasí stará otevřená auta s kočáry o to, kdo v tomhle století zvítězí.

Nad tím vším se, na té staré krásné litografii, do rozzářené oblohy vznesl tetřev. Výhledy nad Chrastavou, Vysoká na kopci, odkud je vidět do dáli k Liberci. Co všechno je tady na kopcích a pod nimi! Řeka, cesty, domky, lidé. Na všech těch pohledech jsou lidé v oknech či mezi vchodovými dveřmi. Děti si hrají na chodnících, psi štěkají a trhají řetězy. A ptáci na starých pohlednicích? No, to je ornitologův ráj! Zpívají tam, jak o poutích, tak na manévrech císařské armády, v korunách kaštanů, platanů, na březích řek i potůčků tak, jako hostinští s kytarou a ženou po boku pějí před svou hospodou.

Ta „středověká“ pohlednice, která tak bezprostředně okouzlí současného člověka, je básní, krásnou písní. Třešničkou, jahodou i sklenkou sektu na počest Josefa, Aničky či dělnického svátku. Upřímné přání k svátku, vánocům, k novému roku…

Pohledy na tu naši Českou Besedu, českou menšinu v moři sudetských Němců. Pozdrav z vojny, z libereckých kasáren, z mnoha nesčetných krás v našich Jizerkách. Ze secesního Jablonce, Tanvaldu, Brodu. Z rozhleden, kterých je podle mne nejvíc na světě.

Nejkrásnější na pohledech jsou děti, zamilovaní, co se drží za ruku. Švábovky páně Švába, který na pohled uměl vykreslit cokoli, co vás napadlo. A smát se musel každý, protože tohle jste prostě ještě neviděli, tohle jste netušili.

Celé to století začalo velmi slibně pro pohledy a pohlednice, jako by mělo začít i končit plesem. Kdyby tak tehdy věděli…. Zatím jen naše město rostlo do krásy, bohatlo a stavělo. Počátek minulého století představoval ohromný skok kupředu. Město mělo, na co si ukázalo a v nejlepší kvalitě. Potom se to nějak zvrtlo a bylo po slávě. Svět začal zbrojit a chystat se na válku. Zůstaly nemovitosti i krásné secesní litografie, pohledy na to, co zůstalo.

Pak, po mnoha letech přišli do kraje Češi. Dlouho trvalo, než pocítili závan něčeho velikého, co tu po Němcích a vyhlazených židech zůstalo. Kamenná krása místních hor a téměř nedotčené město Liberec i Jablonec. Okolí se stalo hymnou i skanzenem obrovské práce těch, kteří si tato místa zamilovali. Bylo po válce.

Žel, nic z toho, co s válkou zmizelo, nelze vrátit. Židovská komunita téměř zanikla, Němci nás občas navštěvují. Dnes jsme tu doma my a mě moc těší, když nám všem mohu připomenout krásu, která tu vznikla a zůstala, a která stojí za to být připomínána a obdivována. Je symbolické, že v loňském roce byla výstava starých pohlednic prezentována v německém Augsburgu. Letos zamíří do izraelského města Naharia.

Nezapomínejme, že naše generace staví tam, kde naši předchůdci byli přinuceni se zastavit. Je na nás, co postavíme, co obnovíme, čím se pochlubíme, co budou obdivovat naše děti a ti, kteří přijdou do těchto míst v příštích generacích. Děkuji vám všem, kteří jste se na této výstavě zastavili.