Synagoga v Liberci ještě hořela a ti, kteří ji zapálili, už přemýšleli, jak dál ztrpčit život místním Židům. Ještě nebyl Liberec začleněn do Německé říše a už v něm byly uplatňovány Norimberské zákony. Jako jeden z prvních bylo uplatněno vyloučení Židů z možnosti získat vzdělání – chodit do školy. Mezi těmi, koho vyvedli ze třídy s tím, že se tam už nikdy nesmí vrátit, byl i můj strýc, tatínkův nejmladší bratr. Souběžně s dalšími opatřeními, jako zatýkání libereckých Židů a malování Davidových hvězd na výkladní skříně židovských obchodů, bylo i znesvěcení židovského hřbitova na Ruprechtické ulici.
Několik místních nacistů přelezlo plot, ostatní byli vpuštěni hlavním vchodem. Systematicky, kámen po kameni káceli jednotlivé náhrobky, které padaly bez ladu a skladu do všech stran. Když vandalové skončili, vypadal hřbitov hrůzostrašně. Doslova nezůstal kámen na kameni, po celých dlouhých šest let od října roku 1938 do května 1945, kdy jeden z velitelů sovětské armády, která osvobodila Liberec, sám Žid, projevil zájem o místní židovský hřbitov. To, co mu ukázali, vylíčil později mému otci, jako kamenolom s opracovanými kameny z nejlepšího černého mramoru. Kameny byly prorostlé náletovými dřevinami, šípkovými růžemi a hložím, to vše pod nánosem všeho možného, co pořádkumilovní Němci hodili přes zeď na hřbitov – rumiště.
Po osvobození desítky Němců s bílými páskami na rukávech, kromě jiného, uklízeli i židovský hřbitov. Čistili jej od všeho, co tam nepatřilo. Smutné bylo, že neexistoval plán hrobů, a tak se pod dohledem sovětských vojáků náhrobky stavěly, ale nikdo nevěděl, zda na správné místo. Celý týden místní Němci spláceli dluh lidem, kteří tu s nimi do roku 1938 žili, pracovali, se kterými se stýkali i mimopracovně v divadle, v kavárnách, na sportovních či kulturních akcích.
Tito sousedé vyhnaní z libereckých škol, pracovišť a nakonec i z domovů, se do Liberce vraceli jen sporadicky. Mnoho se jich nevrátilo z koncentračních táborů a ti, kteří se vrátili jako vojáci zahraničních armád, se z republiky odstěhovali. Na hřbitov zašli jen proto, aby se před odchodem rozloučili. Často ani nenašli kámen se jmény svých blízkých, protože některé náhrobky byly zničeny zcela. Sovětští vojáci odešli, Němci byli odsunuti do Německa a hřbitov celá desetiletí opět zarůstal křovím, maliním a ostružiním.
Správcem hřbitova byl dlouhá léta i můj dědeček. Hřbitov byl místem, kam jsem si po škole chodil hrát. Byla to zahrada Šípkové Růženky, sad plný včel a lesklého kamene, romantický hrad, kamenná zahrada, o kterou se nikdo moc nestaral. Děda s babičkou neměli dost sil něco na tom měnit a skomírající místní obec neměla pro změnu stavu potřebnou podporu úřadů.
Bylo jen otázkou času, kdy některý z funkcionářů města navrhne revoluční změnu: zrušit hřbitov zmizelé komunity a postavit zde panelák nebo benzínovou pumpu. Naštěstí až tak daleko to nedošlo. Po roce 1990, se změnou chování společnosti k židovským spoluobčanům, se zastupitelé města začali zajímat mimo jiné i o židovský hřbitov.
Podpora a zájem liberecké veřejnosti zastavili devastaci tohoto prostoru a židovský hřbitov se stal prostorem, za který se město, ani místní židovská obec nemusí stydět. Nově koncipovaná židovská kaple na hřbitově přeměněná v Muzeum Šoa (holocaustu) je zdařilou historickou vzpomínkou na židovské občany města Liberce, kteří zahynuli za Druhé světové války. Je zároveň poděkováním liberecké židovské komunitě, která se nemalou měrou podílela na rozvoji průmyslu a prosperitě města, kdysi jednoho z nejbohatších v Československu.
Žádné komentáře:
Okomentovat