Kapitán Onsorge z vojenské
kontrašpionáže to nebral na lehkou váhu. Psal se rok 1968, bylo léto a
bundokošili vojenské uniformy měl rozepnutou až po chlupatá prsa, což mě
rozesmálo. ,,Čemu se smějete vojíne, to vypadá na vojenský soud a Vy se tu div
neválíte smíchem, jste blázen?“
Bože, co jsem mu měl odpovědět?
Seděli jsme v kanceláři kontrášů v dolních kasárnách liberecké
posádky pod hlavní věží, ze které mě před rokem vítal pátrač, co během Šestidenní
války na Středním východě vyhlížel letící izraelské letouny Mirage. Nyní, po
roce, ,,lítám“ průšvihu já. Jak v románu od France Kafky….
Kontráš si uvědomuje absurdnost svého
vyšetřování, ale je to jeho práce. Já už po několikáté říkám: „Ano, před koncem
vycházky do Liberce, mě v několika dnech po sobě přiváží před budovu
dolních kasáren autem s cizí poznávací značkou má sestřenice Naomi. Vysadí
mě a jede k nám domů, do Machnína, já to stihnu včas na kavalec a spím….“
Problém je v tom, že sestřenka
má na autě žlutou poznávací značku, značku domovského státu Izrael - IL, čímž
je Onsorge zcela vyveden z konceptu. V podstatě se jedná o provokaci.
V loni za Šestidenní války se hlídalo nebe nad Libercem, před izraelskými
stíhačkami, a teď stojí každý večer auto s izraelskou značkou před
kasárnami. Co s tím? Staří soudruzi by si věděli rady, ale píše se rok
1968, je léto a Bůh ví, jak to všechno skončí… Takže zastřelit ne - zavřít…
Spadl mi kámen ze srdce.
Zaplať Pánbůh psal se červen léta
1968 a do konce srpna bylo ještě daleko. Rozvědčík pokračoval ve výslechu: „A
co dělá ta tvá sestřenice?“ „Naomi pracuje v nemocnici ve městě Beer-Ševa.“
Kapitán jen pokyvuje hlavou: „A tady tě vozí do kasáren...“ Jsem naštvaný, a
slyším se, jak říkám: „Není špión, je jí 19 let a nenávidí Němce.“ To si vyšetřovatel
vezme osobně, ale ne. Dál si hladí pilníčkem nehty a hledá, jak z toho
udání ven: „Proč nemá ráda soudruhy z NDR?“ To už skoro řvu: „Protože nám
vyvraždili, ty debile, celou rodinu!“ To „debile“ si pro jistotu říkám jen
potichu. ,,Aha,“ kapitán potvrzuje, že slyšel. „A kdy a kudy pojede domů?“ „Pojede
asi tuhle sobotu, ale tak, aby nemusela přes Německo.“
Vyšetřování spěje ke konci. Nic jsem
nepodepsal, nikoho jsem neprásknul, mohu odejít. Nasazuji si lodičku. Slyším,
jak říkám: „Dovolte mi odejít, soudruhu kapitáne,“ a mažu si to na cimru.
Kapitán to bude mít těžší. Je si
jistý, že něco tajím a moje sestřenice je špión v sukních. Budu veden
v knize podezřelých, tak jako můj otec, dědeček a jeho dědeček a bude
v ní veden syn, vnuk... Tihle hoši jsou vytrvalí.
Na podzim mi vojna skončila. Dva roky
v řiti. Ano i ne. Naučil jsem se toho dost. Především poznávat lidi. Kontráše,
udavače, kluky z cimry. Sestřenice stále léčí v nemocnici v pouštní
Beer-Ševě a Izrael se nesnaží napadnout Českou republiku. Jen já si občas
vzpomenu, jak bylo bděle v Liberci….
Žádné komentáře:
Okomentovat