Baronka Horowitzová byla ředitelkou
jazykové školy. Nevím, jak svůj původ utajila, asi to bylo tím, že vyvdala ryze
české příjmení. Jejím manželem byl za války plukovník naší exilové armády. Syn
učil v sedmdesátých letech na místním gymnáziu na severu Čech. To byl on,
kdo mi to všechno řekl, když jsme seděli u barového pultu, někdy o půl druhé
v noci, zatímco místní hostili sovětskou komsomolskou delegaci.
Stále brečel, protože se bál, že
z něho bude alkoholik a já si paradoxně uvědomil, že můj strýc Horst,
který včas před Hitlerem utekl, byl otcem opilého suplenta vyznamenán Medailí
za chrabrost před nepřítelem. Strýc Horst se styděl za své německé jméno, a tak
mu kluci v Anglii říkali Sašo.
Mladý Horowitz usnul znaven pitím a
mě odvedl k sobě domů Toník Součků. Tohle město bylo vždy plné hrdinů,
nebo aspoň jejich blízkých příbuzných. Psala se sedmdesátá léta minulého
století. V místní nemocnici léčil abnormálně tlustý doktor, ředitel,
vyloučený ze strany. Jezdili se k němu léčit nejvyšší komunističtí
pohlaváři pravděpodobně i z NDR, uměl výborně německy i česky. Byl odsud,
z Liberce, jeho otcem byl Čech, předseda krajského prvorepublikového
soudu, matka byla tělem i duší přesvědčená nacistka. Jak tohle všechno šlo
v kádrových materiálech té doby zaonačit nevím.
Ředitelem místního domu pro mládež
byl Toník Souček. Výška metr šedesát, droboulinká postava. Kamarád, major
sovětské armády demilitarizovaný krátce po Druhé světové válce. Svá vysoká
vyznamenání dostal jako velitel gardové hrdinské obsluhy baterie kaťuší.
Učitelem na zemědělské škole nahoře u zámku byl Rumun. Poznámky si psal ruskou
azbukou. Rozvrh vyučovacích hodin měl přizpůsobený, aby mu 20 minut velké přestávky
stačilo k přeběhnutí ze školy přes celé město od zámku na gymnasium. Ve městě v té době byla také úžasná,nefalšovaná,naprosto původní,kolíčková rarita.Telefoní
ústředna ještě ze starého Rakouska.z mědi,bronzu,zvonoviny usasezena v
konstruci z těžké secesní litiny.Obsluhovaly ji ženy,spojovatelky s
drdůlky ve vlasech...
Hrad ovládla rodina purkrabího
Ledvinky. Jeho žena v kase, aspoň se to říkalo, vládla i městu. Proč ne?
Kdo četl Zámek, Proces a další, nediví se. Už víc, než před padesáti lety sem
jezdil a čerpal tady náměty pro své knihy syn starého pana Kafky, mladý Franz z
Prahy. Pro místní kontrolor z pražské banky Franz Kafka.
A město? Však víte… Moc se nezměnilo.
Je pořád stejné, jen teď se jim vrátil na náměstí do kovu zvěcněný vévoda Albrecht.
Žádné komentáře:
Okomentovat