Je mu víc jak devadesát, česky umí
líp, než německy. Jako německý voják strávil téměř deset let v zajetí,
ostatní léta prožil doma v Liberci, aktivně se účastní společenského
života, tlumočí, jedná v zastoupení liberecké německé menšiny
s partnery doma i v zahraničí. To je pan Šolc, jak jej známe my
všichni, kteří jsme s ním přišli do styku. Moji příbuzní, kteří s ním
chodili do školy, do kulturních a společenských organizací už dávno zemřeli. On
je tu stále a baví nás svými vzpomínkami. Jen máloco se za ta léta, co je tu
s námi, obešlo bez jeho účasti. Jsem přesvědčen, že ještě zdaleka neřekl
své poslední slovo, a že se s jeho humorem budeme setkávat ještě mnoho
příštích let.
Nedávno jsem vzpomínal prastrýce,
který před válkou obsluhoval na Ještědu, a že měl hezkou dceru, která se
narodila na počátku 20. let minulého století. Samozřejmě, že ji pan Šolc znal.
A dobře. Chodili spolu a bylo to vážné, ale ve finiši dala přednost jeho
kamarádovi ze stejné ulice. Pak se tu objevil Hitler a místní museli do armády
a na frontu. Oba kamarádi, jeden už ženatý s mou sestřenicí, se sešli u
stejné dělostřelecké baterie na Krymu, když tomu ženatému přišel dopis od
nejvyššího velení Wehrmachtu: Ztratil jste důvěru německého lidu a samotného vůdce
Adolfa Hitlera. Sňatkem s Židovkou jste pošpinil čest německého vojáka a
jste s okamžitou platností zbaven cti bojovat za Velkoněmeckou říši.
Vraťte se domů s hanbou a hlaste se o práci na pracovním úřadě
v Liberci.
Dotyčný to udělal s nebývalou
radostí. Zbytek osazenstva baterie dál měl důvěru Hitlera i německé branné
moci, později měl i štěstí a padl do zajetí.
Oba kamarádi se sešli doma víc jak po
deseti letech. To jsou příběhy, které by člověk nevymyslel. I takové věci
seděly ve městě pod Ještědem a přežít je, k tomu bylo zapotřebí i hodně
velké štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat