Věrko, to se kamarádům, přátelům a
nikomu z těch, co tě měli rádi, nedělá. Řekni mi prosím tě, kam jsi
pospíchala? V Bille na Rybníčku jsi mi tuhle řekla: „Přijď, hodím ti zase
klíče z okna do Vaňurovi ulice a otevři si dole dveře sám…“ Těšil jsem se.
Vždyť když jsem se do téhle čtvrti přistěhoval, stál jsem na chodníku a slyšel,
jak mi principál divadla F. X. Šaldy a ředitelka Domu pionýrů a dětí šeptají do
ucha z obou stran: „Co tu děláš?“, a já tak poznal svoje první nové sousedy.
Znali jsme se dobře, byť byli o
generaci dál. Oni byli ,,VIP“, já jenom kmán. Proto mě Věrka sem tam trefně
usadila, a byla na mě jako moje máma a já ji občas i poslouchal. Patřila
k tomuto městu, tak jako každý, kdo tu po osvobození začínal. Pro mne patřila
k lidem jako byl rektor Čirlič, ředitel Textilany Nejezchleb, archivář
Ruda a celá plejáda stavitelů, ředitel botanické a zoologické zahrady, malíř
Beran, herci, lékaři a učitelé z našeho města.
Věrko, dnes na Tebe, při vyslovení
Tvého jména, vzpomínají tisíce velkých čtyřiceti i padesátiletých dětí, kterým
jsi v Pionýrském - dětském domě, tam u tramvaje, stanici před konečnou,
dala prostor aby vyrostly. Já přišel do ,,pinďáku“ někdy v padesátém osmém
na podzim. Nevím, jestli jsi tam už tehdy byla, ale už celá příští desetiletí ano
a já, a určitě ne sám, jsem tam chodil rád. Chtěli jsme se od Vás, dospělých,
něco naučit.
Nebyly to vždy jen hezké roky, kdy
politiku a poctivou práci si pořád někdo pletl s klikou od dveří. No,
vidíš, a přesto mnozí obstáli. Děkuji, byla jsi mezi nimi. Měl jsem teď
obrovskou radost, že čteš mé knížky, a že jsme zůstali přáteli. Děkuji Ti,
Věrko, za ty, kteří se nestihli přijít s Tebou rozloučit. Jednou, až
Liberec zboří umělé betonové městské hradby, stojící mezi lidmi, bude se muset
vrátit a přehodnotit po kom pojmenovat ulice. Po takových lidech, kteří pomohli
tolika dobrým věcem, dětem, ze kterých vyrostli tátové a mámy, kteří na tvé
,,kroužky“, které jim tolik daly, nezapomněli…….
Žádné komentáře:
Okomentovat