Nad Vitebskem se odklání z přímého
směru ve výšce zhruba deseti kilometrů letadla, co míří na Moskvu. Zbytek
směřuje do Sant Petěrburgu a dál a dál, třeba i nad Severní pól. Pokud by
k tomu byla letadla stavěná, mohla
by letět ještě dál a opustit by mohla naši
modrou planetu...
Tak nějak mi to vyprávěl tatínek
v lese nad Bedřichovkou u nás v Machníně. Držel mě přitom za ruku a
potily se mu při tom dlaně. Tehdy jsem ještě nechodil do školy. Vůbec jsem
netušil, co je to Vitebsk, že se tam narodil malíř Chagall, a že tu tatínek
jednou nebude.
Seděl jsem s ním na pařezu a
nábožně poslouchal, co mi vyprávěl. Byl o 29 let starší a hodně toho zažil. A
já na něho koukal s otevřenou pusou. Pokaždé, když mi něco vyprávěl, měl
jsem strach, jak příběh skončí. Měl jsem
obavu z toho, že mi ho zase odvedou gestapáci, policajti, „esenbáci“. Ti
všichni měli na tátu spadeno. A přitom nikomu nikomu nic neudělal, ale byla zlá
doba. Čeští policajti za První republiky
v Liberci mlátili ordnery – fašizující liberecké Němce zrovna tak, jako české
i německé antifašisty. Gestapáci mi tátu mlátili v “Pečkárně“ na gestapu
v Praze, později i v koncentračním táboře, a esenbáci po válce si
s těmi předchozími nezadali a zavřeli mi tátu pro jistotu taky.
Snad proto jsem si tatínka o to
víc vážil. Byl přesně takový, jakého jsem si přál mít. Bavil se se mnou jako
s dospělým. Nekřičel, nikdy mi nenařezal a uměl se mi dívat do očí. Nevím
jestli jsem já byl takovým tátou svému synovi. I já jsem jej bral do lesa
sednout si na pařez a povídat si s ním, ale víte jak to chodí. Nevstoupíš
dvakrát do stejné řeky....
Můj táta uměl dělat i hlouposti,
stejně jako si se mnou povídat. Ukazoval mi mraky na nebi, koruny stromů, co do
mraků navrtaly díru a čekaly, kdy z nich zaprší. Tehdy mi řekl: „Vidíš, ty
mraky pláčou vodu z nebe a ty brečíš pro hloupost, že tě pokousali malí mravenci.
A já pak už nikdy nebrečel, až na jeho pohřbu. Ale to už táta neviděl...
Přesto, že už jsem starý chlap,
na tatínka, co toho tolik prožil, nikdy nezapomenu. Vyučil se tkalcem
v Rochlicích u Neumannů a byl Čechem, Němcem i Židem právě tolik, aby byl
doma právě v tomhle kraji ve správném čase a ve správnou dobu. Nezapomenu
na jeho potící se ruku, na bedřichovský les, kam mi chodil vyprávět o světě,
kterému jsem tehdy ještě nemohl rozumět. Zůstala mi v paměti jen
jednotlivá slova plynoucí nám nad hlavami, jak těžké mraky plné víry
v lepší časy, kterých se tatínek už nedožil.
Snad se setkáme jednou
v lepších časech, jako v tom bedřichovském lese. V době, kdy
lidé si budou rozumět a nebudou na sebe zlí, jedovatí a kousaví. Slunce bude
hřát, přitom bude padat déšť a nikomu to vadit nebude. Les kolem Bedřichovky
bude plný lidí, kteří se budou držet za ruce. Zpocené ruce starých nebudou
vadit mladým, tak jako sen každého z nich i můj, který sním o mém tátovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat