Máme v rodině ornitologa,
poctami ověšeného strýčka, který uspěl ve vědě a dosud patří ke špičce těch, co
něco vědí o genetice kanárů. Pro mě je exotický ptáček, jako pro jiného moje
staré pohlednice, které tak vášnivě sbírám. Nevím, kde se v nás bere chuť dávat
tak velký kus sama sebe svým snům a velkým hračkám. Znám lidi, co mají na zahradě
lva, druzí za dveřmi bytu spoustu koček, o psech nemluvě, další mají
v akváriích rybičky, hady, ještěrky a pavouky. Co nás vede k tomu,
abychom dělali to nad čím druhému zůstává rozum stát?
Strýc z Hrádku nad Nisou
snad úplně od malička, beze škol a na koleně postavil sám sobě a svým ptáčkům
věž z alabastru a mramoru, já s kolegy, kteří sbíráme pohledy,
jsme popsali mnoho stran o tom, co na těch papírcích hledáme, a co jsme našli.
Další chodí na ryby nebo do lesa a nosí si domů pro ostatní fůru pravd i lhaní o
krásách nalezených u vody, v lese, na posezu, u krmelce v zimě, kde
na ně zvířata vděčně vzpomínají.
Co to v nás je, že se brodíme
hlubokým sněhem, s foťákem, s lanem a v pevných botách
v horách, veslujeme, zvedáme těžké činky, házíme oštěpem, staráme se o
slabé, nebo o čistá koryta řek... Máme v rodině legendu, doyena ornitologů
strýčka Waltra, kterého nacisté nenechali dokončit ani základní školu, který se učil sám a pro něhož
papoušci představovali celý jemu odpíraný svět.
Většina z nás si mohla vybrat:
já budu pekař, já letec, elektrikář, já budu chodit dálkové výšlapy, já budu
sbírat mince, já staré pohledy. A tak se stalo, že skoro každý z nás je do
něčeho blázen a ví kam strkat úspory. Auta, chaty, motorky, cestování,
vzdělání, děti… Už to není ta prapůvodní vášeň polibků v patnácti, a často
to není víc, než chladný kalkul, kam s penězi, kam na víkend.
Kde jsou, kde zůstali ti slavní
filatelisté, sběratelé hotelových a sirkových nálepek,obalů od žvýkaček a
pivních plechovek, odznakáři? Nějak se nám poztráceli. A dorost? Kdo se chopí
vesel až my tu nebudeme? Kdo bude mít po nás rád to, co jsme my ve svých
sbírkách milovali? Není mi to jedno, a proto se ptám. Ona každá láska něco
stojí a je to i přemáhání, odříkání a pochopení ze strany partnera.
Nejsem sám, kdo má strach. Je
málo pulců a potěru v našich řekách a v hnízdech silných orlů málo
otevřených zobáčků a zakloněných hlaviček hltajících potravu. Je čas mladé učit
létat, dělat si hlavu s tím, co stíhají a co ne. Učit je hledat a
nacházet správnou míru v tom, co dělají.
Žádné komentáře:
Okomentovat