O studnách moc toho nevím. Snad,
že jí má každý pevný hrad, třeba Karlštejn, Karlfríd, Křivoklát... Kam nos
strčím, tam je hluboká studna, Ve Frýdlantu, na Lemberku, Hamrštejnu… Padesát,
šedesát metrů studená díra, tesaná, lámaná metr po metru hloubená takovými
lidmi, jako jsem já. Zebe mne, jen si to představím.
Doktor řekl, že mi schází vápník
a vitamín D. Sluníčko, prý taky, a že nejím ryby. Co asi scházelo kopáčům
studní, jaké vitamíny? Nechci ani domýšlet, jak vypadali. Studna, ono se řekne
hradním kastelánům: Tady je studna, je v ní stále voda, bez ní by hrad
nevydržel obléhání. Studna je obyčejně krátkou zastávkou, návštěvníci ji
obejdou a pokračují v prohlídce, aniž by tušili, že třeba dědeček jejich
pradědečka tu studnu taky kopal. A když ne váš, tak možná ten můj.
Studna nebyla jen zdroj vody, ale
i život a možná i smrt. I proto, že kopat studnu ve skále bylo něco, co si ani
ve snu nedovedu představit. Na skále vysoké, jako orlí hnízdo, stojí hrady,
v nich páni, jejich čeleď a krásné dcery, princezny. Všichni pijí vodu.
Vodu z hradní studny, čistou, průzračnou, pramenitou.
Bavme se ale i o vodě
k mytí. Naše současná voda už není z té klasické studny tesané do
skály. Máme ji možná i ze studny na zahradě. Neznám domek v Machníně, kde
by studna nebyla. Pár metrů do země a voda plní konve. Jsou ale studny a
studny. Ty zvlášť hluboké na hradech a v afrických oázách jsou lidmi
hýčkané a dobře hlídané. Pak jsou tu ty naše zahradní studny v zástavbě u
vesnických domů. Než postavili lidé vodovod vážili si studny. Vesničané dnes
zmoudřeli a díky ceně vody se ke studnám rozumně vracejí. Mít vlastní vodu se
opět vyplácí. O vodě by asi mohli vyprávět právě ti z hradních orlích
hnízd bez vody. To prostě nejde.
Napít se vody je víc, než se
dobře najíst. Má chuť, říz, je cítit po všem dobrém i zlém, má v sobě
železo i sílu horských bystřin, vysokých hor, sílu deště, průtrže mračen,
protržených přehrad a vln valících se údolím a beroucích vše včetně lidských
životů. I to může být voda, co ve studnách pramení.
Voda léčí, pomáhá a točí vodními
koly. Hasí požáry. Kdo tuhle vodu má „neshoří“ žízní a neshoří mu ani dům. Má
sílu pevné měny i solingenské oceli. Voda je ostrá a řeže na jazyku. Chladí. Je
lehká jako vzduch, co dýcháš, je taková, jak má být voda ze studny. Není z
kašny z náměstí na rynku před radnicí. Není to voda s tím, co do ní ve
vodárně přidají. Voda ze studny je voda ze studny tak, jako Solnohrad je hlavní
město Solnohrad, děl mladý Kisch, kdy babička kvůli tomu sdělení rodinu
vydědila.
Studna je a bude pokaždé vždy studnou poznání
a dobré chladné vody. Bezedné, čisté v každém nedobytném hradu, na každé
zahradě, u domku na vsi, na každé zahrádce, v každém z nás....
Žádné komentáře:
Okomentovat