Okno do zahrady

Už dlouho to okno znám, a stále nevím, kdo za ním bydlí. Někdy se jen letmo pohne záclona, někdy jakoby škvírou se mi zdá je někdo pootevřel. Stín. Na prstech jedné ruky, bych spočítal, stín, co přejde  po skle. Sklo nikdo, co pamatuji, léta nemyl, a že by větral a měl okno dokořán otevřené, jsem si rovněž nevšiml.

V  pokoji uvnitř určitě někdo bydlí. Nesvítí, nezatahuje žaluzie, závěsy, nepohnou se tam ani záclony. Nic z toho jsem neviděl. V zahradě pod okny mám práce dost a dost. Už jenom ze zvědavosti se o okno zajímám. Okno je tam, kde bylo, stále léta na svém místě. Stromy kolem rostou jako z vody, shazují listy, kvetou, rodí… Sekám trávu, suším seno a stárnu. Jde mi to pomalu, tíž a tíž. Koukám se kolem a tuším, že jednou odejdu a zamknu branku.  To si pak sednu na lavičku u mé staré boudy na nářadí, zavřu oči a obyčejně do minuty spím. Kolem poletují drzí drozdi a dovolují si. Když mraky chodí od Ještědu vylézají žížaly a drozdi se jimi krmí. Když sprchne, vylézají taky šneci s ulitami  a s domečky na zádech.

Pořád si opakuji, že za tím oknem určitě někdo taky sedí a dívá se jako já. Proč nevystrčí aspoň bradu? Vzduch voní deštěm, ozónem a lesem. Jsem k lesu  zády a plný pylu z břízy. Otékají mi oči, jsem, bůhví na co, alergický. Svádím to na chudinku břízu.

A tak sedím, čím dál častěji a odpočívám. V zimě sem nechodím. Raději sedím doma a koukám taky z okna. Těším se na jaro a říkám si, příští rok už toho tolik neudělám, a dovím se, kdo bydlí za tím oknem? Už dávno si říkám půjdu tam a zazvoním, ale bydlí tam víc partají… Nejde to. Jak bych proboha vypadal? No co! Teď chodí po domech spousta svoloče a nabízí leccos. Ne, nejde to, jsem ze staré školy. Jak by to vypadalo? Co mi je vlastně po tom? A pak, co budu dělat, až se to dozvím?

Kašlu na okno, mám svoje starosti. Pokud si nezlomím ruku, neopuchnu a nebudu-li mít ret zas jak havajský domovník, budu dělat na zahradě. Budu kosům a drozdům pro legraci, budu spát na slunci a snít puberťácký sny. Sem tam zase kouknu do okna vilky stojící naproti. Vím, co se stane. Opět to, co vždy. Nic. Jen to okno se bude tvářit, jako by bylo i nebylo, a bude se podobat slepci stojícímu na přechodu s bílou holí, který čeká na zázrak v podobě krásné slečny, která ho uchopí za ruku a řekne: Já vás převedu.

Už i mě bolí oči, kolena a mám strach, jestli na tu mou zahrádku  v kopci budu ještě zítra stačit. Jak dlouho? Čas běží. Řekněme rok, dva, možná tři. Kdoví, doufám, že to bude víc. Čím dál víc si říkám, že trávu neposekám. Stejně ji nikdo nechce. Nenatřu plot, on ještě vydrží, a posedím. Opřu se a nic mi nebrání usnout. Spím, jako ten špalek. Ve snu vidím okno odnaproti. Někdo ho otevřel a slyším hlasy dětí. Zdálo se mi to? Vyletěl odtud ptáček, celý bílý a míří vzhůru ke slunci. Vím, že spím a až se probudím, už vím, co budu chtít. Neotvírejte prosím okno do zahrady. Vím, kdo tam bydlí. Ptáčci a děti a já se bojím, že zase uletí.