Za pár
desetikorun jsem měl voňavku „živé květy“ a pro maminku dárek. Kolínskou tátovi
ze stejné drogerie. Delegace Rusů, které nás navštěvovali na pracovišti
„páchli“ voňavkou na sto honů. (Pro ty mladší: Zapach je ruský ekvivalent pro
vůni).
Snad horší je
pach nemytých těl. Mně utkvěl z mládí pach připáleného mléka, které
maminka neuhlídala na plotně. Nejsem si jist, ale i to mohl být spouštěč mé
celoživotní averze k pití mléka. A nebudu v tom sám, kdo si
z útlého věku nese do dospělosti něco, co je dáno a přes co vlak nejede.
Odpor. Strach. Fobii, že někam, na něco nešlápnu, že něco musím obejít, čeho se
nemohu dotknout. Neseme si to ssebou celičký život. Strach ze žab,
z hadů a pavouků. Z něčeho, co nesním, kam se nekouknu, na co si
nikdy nesáhnu…
K tomu ty
pachy, vůně, které v nás probouzejí, co dávno odnes čas. Až později jsem
zjistil, že maminka ty „živé květy“ nikdy nepoužila. Nesnášela jejich vůni, ale
protože byly ode mne, schraňovala je. Našel jsem je, když jsem likvidoval, co
po mamince zůstalo.
Připálené
mléko, pach kysaného zelí, rozšlápnutý slepičinec, to vše ukládáme kamsi do
krabiček paměti a stavíme si z toho zámek obrostlý šípkovými růžemi. A pak
se jednou stane, že přijede na bílém koni kdosi, kdo chce spolu s vámi
vystoupat na rozhlednu. To přece nejde stejně, jako se napít čerstvého mléka…
Co s tím? Nevím.
Kdysi dal
tatínek mého dědečka s jeho souhlasem do domova důchodců ve
Vratislavicích. Už to bude víc, jak před pětapadesáti lety a já si dodnes
pamatuji, jak ti staří páni spali na dubových jednopodlažních postelích a na ten
zápach, který mne docela omráčil. Do týdne se děda sbalil a Vratislavice navždy
opustil.
Jsou ale pachy
a vůně docela jiné. Takové, za které si mnozí platí, aby je čichali. Zhruba
před třiceti lety to byl toluen, král ředidel. Tehdy nejčastější smrt narkomana
ukrytá v plechovce…
Mně i motýlům
voní sladce rozkládající se ovoce. Hrušky pod stromy, švestky v trávě,
jižní ovoce, med z plástve, svatební koláče.
Každý
z nás někomu mimořádně něčím páchne. Vylučujeme pachy, kterými na druhého
voláme, vábíme. Sama příroda připaluje mléko v hrnci s endorfiny a
vyvařuje feromony. Jsme jedna velká chemička, která pracuje na sto procent. A
vůně? Ty nás skutečně obklopují a naplňují. Jsme jedna velká drogerie, továrna,
chemička, co pracuje, i když my spíme. Nemáme barevné peří, takže, když na to
přijde, o to víc se navoníme…
Žádné komentáře:
Okomentovat