Ojetiny, nová auta, auta a zase
auta, mobily, televizory, drogy, léky na cokoli, obezita…
Aut po válce bylo jak šafránu a
provoz na silnicích první třídy byl srovnatelný s provozem na dnešních
lesních cestách... Ale i tehdy srdce každého chlapa plálo mocným ohněm
motoristy o to víc, i když aut nebylo. I
proto generace našich otců milovala motory ve všech modifikacích – na lodích,
v letadlech a nejvíc v motorkách .
Na silnicích bez dělících čar
ohraničených kamennými patníky byla vidět motokola z počátku 20. století,
kola příšlapná, motorky se sajdkou, skútry, a co já vím, jaká ještě jiná
existovala. Záleželo hlavně na velikosti kol, obsahu motoru, místu výroby,
značce na bříšku benzínové nádrže.
Tak, jako u aut té doby, mě
fascinovaly ukazatele změny směru. Byly vysouvací, v rámečku, svítící
fajfky náhle vytrčené z okénka a zase se
vracející zpět k tělu karoserie. Trubky s gumovým zásobníkem zvuku,
který po zmáčknutí vydal zvuk týraného zvířete a klika, nezbytné vybavení aut
všech značek minulého století. První zlomená ruka mého tatínka ve čtrnácti
letech byla zaviněna právě klikou při „natáčení“ dědečkova T-Forda
v černém odění. Auto našeho souseda – „amerika“, mělo dřevěnou
konstrukci a dřevěné obložení, ne nepodobné trámům podstávkových domů našeho
příhraničí.
Ano, to byla auta mého mládí.
Obrázky křižníků, korábů amerických
silnic a dálnic, aut ruských potentátů a černých krabic, londýnských taxíků.
Svět evropských značek ještě bez japonské a korejské konkurence. Svět domácích
tatřiček a škodovek, značek motocyklů „JAWA“ a ČZ, kejvaček včetně těch
plochodrážních. Svět automobilových silničních závodů, ale především motorek,
kdy jsme všichni milovali Frantu Šťastného, Gustava Havla, Bartoše i Čemuse a
další. Svět vonící benzínem s takovou diváckou účastí, která se dá srovnat
pouze s velkými světovými závody.
Dnes u každé venkovské rekreační
chalupy stojí garáž, dřív tak maximálně kozí chlívek, protože garáž by stála
mnohonásobně víc. Šetřilo se, zapisovalo se do seznamů (pořadníků) čekatelů na
něco, co Mototechna doveze, co domácí produkce vyrobí. A to vše bylo o letech
ne tento rok, možná napřesrok...
Dočkali jsme se a ve zdraví. Aut
je dost. Je až k nevíře, že se ještě vejdeme na přeplněné ulice. To by ti
naši tátové koukali, jak z okrajů cest zmizely kamenné patníky a přibyly
krásné stopařky. Jen vůně benzínu zůstala stejná.
Žádné komentáře:
Okomentovat