Hlášení o dětství plném dospívání

Jít do lesa znamenalo i pro mě, kluka z Machnína, jít a užít si kolo a těch pár metrů do lesa jet. Neboť kluci přeci nechodí pěšky a kdo je vidí, tak je i slyší, neboť pokaždé se něco přidá, odebere, obyčejně na zadním kole a to potom správně chrastí, klepe, skřípe, drnčí.

Čeština je tou nejkrásnější řečí, která dokonale vystihne, co chce chlapec určitého věku světu říci. Ten nejlepší věk pro tato sdělení je mezi osmi a čtrnácti lety. To se v mysli těchto mladých mužů dějí věci! Svět a blízké okolí se diví, odkud jsou tihle chlapci, kde se tu vzali? Jsou velcí, moudří, chytří, ochotní a hlavně jejich magneťáky tak krásně, nahlas hrají. V dobách mého mládí to byly magnetofony Sonet DUO - ty nic, vůbec nic nezničí. Domácí úkoly? Jak rychle je chlapci v tomhle věku zpracují, odbudou domácí práce, uklidí. Práce jim jde sama od sebe, protože venku je čekají ostatní, co s nimi dobývají svět, zahrady, tmavé kouty, dravé řeky, hřiště za vesnicí a hluboký les.

Naše vesnice leží v ďolíku, rozdělena Nisou na dvě úplné rozdílné části. Ta jižní to je bezesporu cesta na Karlov, k Hamrštejnu, nebo ke škole a dál k městu. Ta dál, ke hranicím s Polskem vede na Bedřichovku a lesem ke Frýdlantu, nebo k Hrádku. Sám nevím, jak jsem to rozhodl a kam se vydal. Na kteroukoli stranu byl kolem les. Jako bych žil v prázdném sudu ze dřeva a s obručemi kolem pasu. V sudu plném okurek, vinných listů, v láku, kde plavaly mouchy, kam jsem ponořil hlavu, pil a myslel jsem, že jsem v ráji. V sudu plném močáků, kde mi maminka dovolila dlouhými dřevěnými vidličkami zalovit a okurkou se posílit vždy, než jsem sedl na kolo. Jednu jsem snědl tak rychle, že jsem se skoro udusil, druhou jsem strčil do kapsy vzadu u tepláků a třetí jsem nesl v ruce, aby maminka viděla, že si ji jako beru na cestu. „A vrať se brzy,“ řekla pokaždé máma a já měl čas, tak dvě hodiny, k tomu, abych byl viděn, dalo by se říci při všem, co dělá kluka chlapem na severu, spolu s cestovatelem Holubem a řekou Zambezi kdesi v Africe.

Nechtějte prosím pochopit, tehdejší myšlenkové pochody mé a mých vrstevníků. Naše výpravy končily často hluboko v lesích Bedřichovky, blíž Frýdlantu, než Liberci. Potkávali jsme cestou tváře cizinců, co kamsi spěchali a nás neznali. Viděli bandu kluků na kolech, kterým případně dali napít, když jsme si řekli. To jsme si udělali čas a sedli na temeni kopce na pařezy a poslouchali vzdálený hlas silnice a aut. Do toho nám hučel les, mušky, vosy a vítr, co o patro výš hladil listy, které se hlasitě třely. Les ševelil a vydával i strašidelný hluk. To většinou před bouří. A pokud jsme byli zrovna v lese, nebyli jsme žádní hrdinové, skočili jsme na kola a šlapali z kopce, přes asfaltku dolů k Machnínu. Doma mi maminka jen řekla. „Bude pršet, sundej prádlo, ale nejdřív si umej ruce, máš je od hlíny.“ „A od šišek, co jsme po sobě házeli,“ doplnil jsem tiše a šel sundat prádlo ze šňůry.

Konečně je venku trochu teplo

15. duben, jedno který rok. Pokaždé do vás změna počasí uhodí a vy, ač toužíte po teplu, jste překvapeni. Já aspoň ano. Když tomu bylo poprvé, tak všechno, co na mě ráno maminka navěsila, jsem nechal ve škole. Ráno ještě byla zima a já byl z domova navléknut, jak cibule. Postupně, přestávku co přestávku, jsem svlékal bundu, svetřík, košilku a domů jsem se vracel v tričku. Ostatní zůstalo ve školní šatně. Maminka se zlobila, ale to první jarní opravdové teplo bylo plné kouzel a tak zlobení se na prvňáčka brzo skončilo.

Ráno šest a po obědě přes dvacet. To zmátlo i řidiče autobusu. Měl krátkou pauzu přes oběd a usnul za volantem na konečné u nás za domem, jako špalek. Probudila jej až máma, když na něj křičela z okna: „Pane Josef, nespěte, je poledne, za pět minut odjezd!“. Pan Josef to stihl.

Táta nadával, když přijel ve čtyři, že se ti kotelníci u nich v Totexu zbláznili. Pekli psa a celou fabriku ohřáli troubové taky. Sám ředitel tam do kotelny vlít. Dostal prý kus masa a změknul a jen jim vynadal. Tátovi víc, protože byl jejich mistr a všichni věděli, že kotelníci pokaždé jeden  den v týdnu pečou psa. Tentokrát se ale spálili. Přišlo první odpolední teplo a to překvapilo mě ve škole, pana Josefa v autobuse a kotelníky, kteří fabriku přetopili i spoustu lidí na ulicích, co se ráno příliš teple oblékli. A to se psal rok čtyřiapadesátý, takže tyhle malé epizody se udály před více než 60 lety…

Letošní první odpolední a večerní vedro mělo stejného režiséra. Teplo bylo celý den. Navečer jsem si oblékl sako, do tašky vzal pár svých knih a šel na besedu se svými čtenáři. Až venku mi došlo, že jsou spíš na koupališti, než v uzavřené místnosti. Kupodivu jsem se mýlil a skoro dvě desítky lidí přišly, aby si mě poslechly. Odnesly to hlasivky. Posluchačům se nechtělo domů a tak jsme tam byli skoro dvě hodiny. Horko, dusno k zalknutí.

A tak jsem si vybavil ta předchozí léta v polovině dubna, co patřila pokaždé k nejlepším v měsíci. K těm nejteplejším a nejhůř zvladatelným patřila dubnová horka ve školních lavicích, ve třídě nebo u tabule, případně i při psaní testu bylo zle a jeden myslel jen na jedno - jak z budovy ven. Chudáci učitelé nebyli dozajista jiného názoru, ale byli za nás zodpovědní a domů  nás pustit dřív nemohli, i když si nepřáli nic jiného. Když taková náhlá změna počasí zaútočí, musí být zle i na zubařském křesle, za pokladnou v samoobsluze, v kanceláři v sedmém, jako v osmém, či devátém patře.

Nevím, nesvěřili se mi ptáčci na obloze ani rybky na potoce. Těm rovněž přišlo teplo vhod, to samé přišlo na rybáře, myslivce. Všichni, co mají svět kolem sebe rádi se pokaždé radují, jako děti před školou. Je teplo, teplo, kéž by vydrželo.

Do Cvikova

Tahle malebná městečka na západ od metropole českých Sudet Liberce jsou si podobná jako vejce vejci. Jsou jako říční perly navlečené na šňůře na šíji země české tam, kde se zvedají pohraniční hory a tečou řeky, říčky, rychlé příhraniční potoky. V podhůří hor, kdy jejich poslední stromy rostou v zahradách, v parcích půvabných měst a městeček jen kousek od Liberce.

 Chrastava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí, Cvikov, Nový Bor - diadém z drahého kamení, všudypřítomného pískovce, barokních soch, sousoší a kašen, kostelů, kapliček, panských domů i vesnických stavení, cest, mostů, hradů a romantických zřícenin. To je můj kraj, který obdivuji a který objímám. Je tu vše, co člověk k lásce potřebuje, silní a krásní lidé, žijí zde tvůrci všeho, co vnímám všemi póry těla. Slunce, modrá obloha, déšť i mraky plné elektřiny, lidský kumšt a svoboda projevu. Umělec, který vidí svět jinak, skrze přírodu a její mocnou sílu.

Jedna z těch sil, co stojí za kumštem, má na svědomí výstavu fotografií přírody „Nejen andělé mají křídla“. Stál jsem v tu chvíli slavnostního otevření vedle ní a  jak hovořila o síle a kráse přírody, viděl jsem vedle mne stát člověka, paní, co má krásnou duši. Vernisáž paní Vladimíry Dvořákové, která bravurně fotografuje a krásně o své ,,práci“ mluví. Doprovodili ji její syn a snacha hudbou a zpěvem. Vnuk vesele pobíhal, velký bílý pes, co tam taky byl, sebou co chvíli praštil o zem, ostatní, hodně jich bylo, fotili jako o závod a jedli k tomu cukroví a výborné chlebíčky.

Moc rád jsem na výstavě řekl, že autorka je jako tekoucí voda, jako živel, plná energie, jako atomová elektrárna. To jsem si jenom myslel, ale proč ne? Je taková. Usměvavá, plná entuziasmu, snahy přetvářet v tom pozitivním slova smyslu svět. Cvikov se může po několik týdnů chlubit výstavou, která je opravdu kyticí světa a pozitivní energie. Takové výstavy patří sem, do měst na konci republiky. Jsou pokračováním oněch dávných bájných hraničářských časů, kdy si lidé v těchto místech uvědomovali povinnost se družit a podpořit ty nejlepší ze svých řad, kteří umí něco víc, než hovořit - tvořit.

Výstava fotografky Vladimíry Dvořákové je prezentací síly ducha, jak ji neznáme. Je zrcadlem, odrazem duše krásné ženy, kumštýřky. Je na nás abychom na výstavu přišli včas, nenechali odlétnout krásné brouky a uvadnout nádherné květiny. Dřív než ze stěn sundají velkoplošné barevné fotografie a odvézou je jinam. Byla by škoda tolik krásy nevidět! Naplánujte si návštěvu včas. Nejlíp až vaši blízcí půjdou na výstavu. Jděte s nimi, nebudete litovat….

                                                          

Úvodní slovo k výstavě fotografií Vladimíry Dvořákové ve Cvikově 11.4.2015

Dámy a pánové, co je to fotografie?

Už delší dobu hledám odpověď a nalézám ji v kouzelných obrázcích paní Vladimíry Dvořákové. Známe se, na to, jak je život krátký už dost dlouho, abych mohl vystoupit z řady a pronést okřídlenou větu: „Nejen andělé mají křídla!“ A myslím tím i tuto ženu, fotografku z blízkého Jablonce nad Nisou.

Milá paní Vladimíro, opět jste mi udělala radost. Věnovala jste mi jedno brčko z anděla.. Jak pozoruji ctěné obecenstvo i jemu se vystavené fotografie líbí. Není to jen tím andělským tématem, andělskýma očima autorky, ale i námětem uchopeným zručnýma rukama.

Jsou tomu tři léta, kdy jsem publikoval otevřený dopis autorce dnešní výstavy, z něhož mi dovolte citovat: Vaše fotky mi připadají jako ze zlata, co včelky sesbíraly na květech moruší, chrp, na levanduli. Vaše fotky voní kosmickou vůní, jsou kořením v pytlích zaoceánských lodí, v plachtách, v mracích, v koši na stěžni.

To bylo před třemi léty a vy jste postoupila dál. Za tu dobu jsem napsal pár knížek, omítka na zdech domů, v nichž žijeme, omšela , když v létě pršelo a v zimě foukal severák. Stárneme a ač na paní Vladimíře to není vidět, její fotky zrají jako víno z pozdní sklizně.

Samo slunce se opřelo do její tvorby a zkušený zrak věděl, kdy zmáčknout spoušť. Lovené zvěři nebylo třeba zaplatit životem, ač na hostinském stole jsou připraveny hody, které jen anděl loví fotoaparátem. Není zde pozůstalých, co oplakávají ztracený život.

Ve fotografiích paní Vladimíry se rodí nový život, ten, za kterým fotograf stoupá studeným jitrem k vrcholu zvanému štěstí, naplněním snů a chutí nám něco sdělit.

Je na autorce, aby vyprávěla o tom, co tak bravurně umí. Ať nás potěší a pohladí svým uměním. Uměním, kterého není nikdy dost, paní Vladimíro. Děkuji za krásné zážitky.

Do divadla s respektem

Tak, jako dospělí v Čechách mají svého dobrého vojáka Švejka a Járu Cimrmana, měly jsme my, děti, před víc jak 60 lety Hurvínka a Máničku. Já jsem je poznal osobně na vzdálenost asi 10 metrů v libereckém divadle u Šaldů. Televize ještě nebyla a tak nedělní představení byla beznadějně vyprodána. Nevím, co táta tehdy za lístky dal, ale já Hurvínka musel vidět. Šlo o víc, než o prestiž mezi dětmi, asi jako dnes mezi dospělými vidět Madonu, „Majkla Džeksna“.

Hurvínek mluvil našimi ústy, řešil s taťuldou problémy nám klukům tak blízké. Měl koloběžku jako jsem měl já, psa, po kterém jsem toužil. A potom se zvedla opona. Ti menší v auditoriu začali brečet a na velké jeviště liberecké scény vjel na koloběžce malý dřevěný kluk. Za stolem seděl taťulda a mezi nohama se jim pletl pes. Aby je bylo slyšet nemluvili nahlas - křičeli. Křičeli tak, že z první řady diváci odcházeli a potkávali se u dveří s opozdilci. To nebyl Hurvínek z naší velké, šelakové gramofonové desky, kde byl jako já, jeden z naší party, ale tady na jevišti to nebyl on. Proč tak křičí? Nemám rád křik.

Maminka se mi to o přestávce snažila vysvětlit: „Nahoře, jen se podívej.“ Já zvrátil hlavu dozadu a měl jsem v ten okamžik pocit, že na mne spadne obrovský lustr. Nade mnou se rozprostíral otevřený prostor vysokého domu, který neměl nic, než otevřená patra. Tam směrem vzhůru, na ochozech, všude stáli lidé s dětmi, prohlíželi budovu a hovořili tiše, s pokorou. Celé divadlo mi připadalo jako mraveniště, nebo úl plný včel. Maminka chtěla, abych věděl, proč Hurvínek na scéně tak ukrutně křičí. Asi jsem to tenkrát nepochopil. Ten, který na mě křičel své klukoviny, přel se s tátou o věci, které jsem potřeboval vědět. To nebyl Hurvínek, co se mnou chodil spát, kterého jsem měl tak rád. Na cestě domů jsem se dozvěděl od táty, že jsem nevděčný a máma řekla tátovi, že jsem tam něco chytil, že mám teplotu, a že jdu rovnou do postele.

Od té doby uběhlo milion let. U Šaldů na prknech, co znamenají svět, jsem viděl generace hvězd i hvězdiček - hrály, zpívaly, tančily. Předávali si medaile, diplomy, vysvědčení. Pokaždé, když šla opona nahoru a světlomet hledal svého hrdinu, vzpomněl jsem si na Liberec padesátých let. Na tryzny, když umřeli Stalin a Gottwald, Zápotocký, na kozáky tančící kozáčka, na hry a události tady na jevišti, při kterých tuhla krev, či při kterých jsme se bavili. Tam, někde úplně vzadu, s tím začal jako první Hurvínek a já tam byl s ním.

Co slzí, potlesku i upřímného pláče, co stesku, co výkřiků do tmy. Sedím a poslouchám, svět kolem mé hlavy se točí všemi směry a samo divadlo je rotují svět. Co tady stálo, sedělo a schody prošlo lidí, pozdravili se, lehce se uklonili, usmáli se na sebe a pokračovali dál. Čaj, káva, něco ostřejšího, dobré víno. Co se tu prošlo hlav, chlapských vousů, beznadějných pleší, obleků, šatů a rób, falešných perel, prstenů, mechanických či digitálních hodinek. Prapodivná představení, falešné poklony a plané sliby, kus dějin mého města. Dost daleko od centra Prahy.

Dá se říct mé divadlo, můj svět, můj Hurvínek s Máničkou, mí herci, které potkávám. Některé nepotkám už nikdy. Hurvínek téměř osiřel. Něco prostě nejde a ne všechny experimenty musí vyjít. Hurvínek to poznal na své ,,kůži“. Ne všem dětem se zavděčil. Možná o něco dřív, než ostatní.  

V čase, kdy mám spát

Ono to chrápání má taky své výhody. Mám s hlasitým spánkem už od útlého mládí problémy. Ty legračnější jsou spojené s tím, že mě kolektiv i s postelí vynesl spát na chodbu. Ty horší jsou spojeny s mlaskáním a tím, že mě stále budili. Na vojně to bylo brutálnější. Chodil jsem spát poslední a raději i první vstával. Výhody se brzy ukázaly. Stihl jsem toho víc, než ti ostatní. Čas na spaní jsem doháněl ve dne.

V milovické posádce jsem usnul ve funkci dozorčího. Náš útvar jsem zablokoval a cvičný poplach se konal bez našeho výjezdu do cvičného prostoru. Trest jsem v klidu prospal. Usnul jsem ve vojenském kinu a probudili mě myši, kterým rovněž vadilo, že jsem chrápal. Později na konferenci o naší práci jsem byl v hotelu Olympik v Praze ubytován s černochem z rovníkové Afriky, který chodil v tradičním kroji a nemluvil jinak, než afrikánsky.

Ten první noc vůbec nespal, seděl na židli a poslouchal a něco žbrblal po jejich. Druhý den, kdykoli jsem se probudil, tak tančil, z nohy na nohu, ruce nahoru, zvrácenou hlavu. Třetí noc se svlékl do naha a vše, co měl, mi obřadně předával. Z vaku mi ještě přidal luk, několik šípů, kosti z nějakého zvířete, nějaké kamení, barvičky na kůži, nůž, sušené maso, nebo rybu, to už přesně nevím. Hlavou bušil do podlahy a zpíval, pořád zpíval. Mně to přišlo, že mečel jako koza, ale to spíš, že byl v transu a pořád se opakoval. Přidal mi lýkové střevíce a k ránu se vydal chodbami hotelu, aby všem delegátům sjezdu sdělil pravdu o tom, že mocně chrápu, možná i něco víc… Později doma jsem se dozvěděl, že jej zavřeli na pozorování do Bohnic, ale protože to byl syn nějakého místního afrického krále, tak jej odvezli až k letadlu a poslali domů, do Afriky. Nic z toho, co mi dal, jsem si nenechal, až na ty kamínky a nějaké ty kostičky z opičky…

To v Rusku, v jednom z Vladimirských hotelů, jsem dostal dvoulůžkový pokoj s příslibem, že mi žádného dalšího spolunocležníka nedají. Dali: „On tože inostranec, artist iz z Čechoslovakii…“ Tak jo, souhlasil jsem. Dvě noci pro něj budou dlouhé… Byl od nás, já z Liberce, on z Ústí - Vašek Neckář. Moc jsme se neznali, spíš já znal jeho z rádia. Zpíval na místním stadionu a v největším sále na oslavách přátelství obou krajských měst. Přišlo mi divné, že o tom nemluvil, spíš se zajímal, proč to chrápání neléčím. A tak jsme toho obě noci moc nenaspali.

Přišlo mi úsměvné, co musí mladí umělci všechno udělat, aby zpívali první ligu, jak sám tvrdil tehdy hodně mladý zpěvák. Dostal ,,to“ jako kandidátský-stranický úkol, zpívat na oslavách družby mezi národy a za trest se ani nevyspí…

Je to už víc jak 40 let. Já chrápu a přestalo mi to vadit, Vašek si už taky leccos odbyl, lidé zmoudřeli a ve světě se událo spousta zajímavých věcí. A vzpomínky? Převažují už jen ty úsměvné. Špatné byly vytlačeny těmi, které i potěší. A chrápání? Komu vadí?

Zas jeden z nás se ve světě proslavil

Byl první. První, kdo to neuchodil a draka požírajícího panny zabil. Kastelán, co vraždil a první, komu jsem víc než fandil. Dost bylo tolerance třírohých klobouků a barevných nohou židlí. Dost bylo Knížáků a exkrementů vetknutých do plátna a obdivovaných. Spadly mi růžové brýle a já mu prostě fandím omráčen jednoduchostí a slastí z dobře a účelně vykonané práce.

Správce umění a kastelán na opravdovém zámku, den, co den konfrontován s opravdovým uměním, s uměleckými předměty, historií. A pak mu někdo přinese ,,současné umění“. Dá se říci, že mu vykopal hrob… V zámeckém prostoru se snoubí krása a věk, rám s obrazem v jeden celek, expozice staletí, kdy umění bylo součástí žití s jednoznačnou odpovědí na otázku, proč vzniklo. Být zrcadlem i přáním, touhou i snem, vyleštěnou zbrojí, odrazem i příslibem -. A teď si představte pretendenta na českého prezidenta, potetovaného od uší až po paty, maorského vyslance, jak bujaře nese vlastní obraz Micky Mouse na výstavu do expozice podobných individuí odlehčeným krokem v plášti podšitém kůží z hranostaje.

To bylo divení a hrozeb, když se autor mazanic a jemu podobní dozvěděli, že kastelán udělal to, co by udělalo milion takových duší, mít tu odvahu jako on. Šel a plátna smysluplně využil jakkoli jinak, než autor zamýšlel. Rámy hodil do ohně, což zrovna rámům dělat nemusel. A tak se z obyčejného kastelána stal člověk - Ilja Muromec 21.století. Nikdo už mu nevezme, že byl první, kdo v tomhle našem pohádkovém světě zakřičel: „Král nemá šaty, král je nahý!!!“ Znáte tu pohádku Královy nové šaty. Tak na tu dojel, co si umění spletl a ilustroval  pánské záchodky samými kosočtverci a bral to jako standard a úroveň současného umění, které kastelán žel vyloučil ze soutěže a poslal do podsvětí…

Taky mě už nebaví poslouchat samozvance, co si myslí, že oni mají právo rozhodovat o tom, co je a co není umění. I mé město, město pod Ještědem má takovou legrační organizaci – Spacium, která za liberečáky rozhoduje, na co budeme koukat v ulicích města, před radnicí. Jinde takovou organizaci nemají. Nemají na ni a běžte se podívat, co si za ušetřené peníze mohou dovolit… Z tohoto pohledu se divím, že tenhle první kastelán, co zbořil názor menšiny není od nás. Ale i tak, povedlo se mu rozčeřit hladiny stojaté vody. Už bylo dost zvůle těch, co si mysleli, že jsou nejchytřejší, že mohou mluvit do toho, co se mi bude líbit, a co ne.

Nechci už nikdy vidět před radnicí akvárium a v něm hnít vánoční stromky, ty šílené artefakty zmrzačeného kovu, lavičky, co nejsou lavičky a sochy lidí, nelidí.  A pak se najde někdo z nás, kdo to už nevydrží a dojde na nejhorší. Vzplane Bastilla, kdosi pilníkem zaútočí, škrtne sirkou a požár má své jméno. Revoluce. K tomu pořád stejná písnička: pokoření toho kdo volí, zpupnost, toho kdo sedí nahoře a chlácholí voliče. Bál bych se dneska malovat abstraktně a tvrdit, že je to to pravé, ořechové. Neříkám, že autor koček s pěti nohama a psí hlavou patří do blázince, ale na druhé straně, autor, co pije a hulí hašiš nepatří do expozice zámku, kde visí obrazy skutečných malířů. Neříkám, že autor nemůže být cvok, to je jeho svobodná vůle, ale nikdo mě nesmí přesvědčovat, že právě on je ten, co maluje nejlíp na úkor jiného umělce.

Ať malují oba dva, ale jenom ať nikdo netvrdí že pan Knížák to umí líp, než Honza z Horní Dolní, co maluje za talíř… To ať posoudí, kdo chce vložit peníze do umění, chce usínat v posteli, nad kterou mu visí na plátně jeleni, jako živí. Honza z Horní Dolní maluje jako prase, a kdo si od něho doma něco pověsí, je blázen. Mě visí doma Knížák v pokoji u televize. Nevím zda nevisí hlavou dolů, je pořád stejný, nic na něm není k rozpoznání, nemá ani podpis. A pak přijde první kastelán naší republiky a udělá to, co svatý Jiří na koni a nač ostatní jen myslí. Oddělí zrno od plev, nikoho se neptá a koná jako král Ječmínek, jako Honza z pohádky. Kéž mu to prvenství dlouho nevydrží, ať se dočkáme dalšího kola. Dá se říct jen houšť a větší kapky...

Vitráže

Města, co vyrostla z plenek převážně v druhé polovině 19. století mají něco, co by dnes stálo moře peněz. Vitráže a mozaiky. Kdo viděl v oknech starého Liberce v olovu zalitá barevná sklíčka, nemůže zůstat chladným nezaujatým pozorovatelem.

Návštěvník procházející libereckou radnicí si musí všimnout vitráží v oknech reprezentativní budovy a nejen zde. Nebylo v té době honosného domu, instituce, významného úřadu, aby tam okna nezářila úžasnými, barevnými příběhy. Kdo tehdy něco znamenal, musel to říci ostatním. Auta ještě skoro nebyla, lyžovat se do Alp nejezdilo, nebylo téměř za co utrácet a tak se okna měnila na obrazárnu, stropy a chodby v mozaikové ermitáže. Stačilo jen trocha příjemného slunce a v domě se rozzářila ,,televizní obrazovka“. Bylo se na co dívat a bylo toho požehnaně.

Ještě dnes, po tolika letech, kdy se vyměnilo obyvatelstvo českých Sudet, nacházíme zbytky skleněných vitráží v mnohém měšťanském domě. Sporadicky, spíš jako výkřik, hořký pláč po navždy ztraceném ráji, kdy se umění měnilo za reality všedního dne, za jeleny obskakující laně. Tam kde zapomněli na umění, díváme se skoro na zázrak. Na cestu rozevřeným mořem, na zázrak, který se konal. Nevím, proč rodiče tak mocně upoutalo sklo v olovu zalité, květy a minesengři z barevného skla na pouti svízelných cest, od zámku k zámku. Ale bylo to tak. Rozbilo se jedno sklíčko, nebyl, kdo by jej opravil a tak se vymlátila z rámu i ta ostatní. Pak přišel sklenář a za dvě minuty tu bylo sklo jako nové, průhledné, čisté a levné. A ušetřili jsme. Že se dětem líbilo to původní? Ale jděte, děti tomu tak rozumí.

Zrovna tak to bylo s mozaikou. Ta pod nohama měla holt smůlu. Nejprve ji nahradily drobné kostky, dnes jsme pokročili a lijeme do těch ran asfalt. Myslím, že by se divili i černoušci z Gambie, uprostřed africké džungle. Oni se diví i ti, co přijíždí z Moskvy, Berlína, nebo Paříže.

Je škoda, že zámek zahálí, letiště zarůstá křovím, po areálu Textilany se prohánějí prostředkem tramvaje a krysy. Budiž, řadě lidí je to fuk. Hlavně, že v Globusu mají slevy a benzín stojí o desetník míň, než včera. Jo, kdyby takhle jdnoduše přemýšleli ti, co tady žili před námi! Taky jim nepadali pečení holubi do úst. Aby prodali, co v továrnách vyrobili, museli projezdit celý svět a horko těžko shánět zákazníky… Doma se potom těšili z krásných domů, soch a skleněných vitráží, z antických námětů mozaiky a z obrazů.

A byli to i tací grandi, že když viděli, jak bydlí zdejší tkalci, postavil jim jeden z nich celé městečko rodinných domků. Muzeum zásobili dary, přispěli na všechny významné stavby. Je mi až stydno porovnám-li, jak si dnešní  současní kapitalisté opevňují své haciendy betonovými ploty a tam se radují, či pláčí, když jim rostou nebo se ztrácejí miliony. Ať všichni vědí, že oni sice mají, ale ta režie - nové a mladší manželky něco stojí. A děti hodně dlouho studují a domů se neuráčí, cestují po světě a nešetří.

Ach, ty vitráže! Jsou občas ještě vidět, ale je jich stále míň a míň. Pokud je ještě někde objevíte, zastavte se, a pohlaďte je aspoň pohledem. Jsou tu a zítra už po nich nemusí nic zbýt. Byla by to škoda, ale je toho víc, co jsme ztratili….

Voní celý svět

Co neunesu je, když někdo zapírá, že nemá čich. Že neví, co se může stát, že nemá ani potuchy. Povím vám, že vůně, to je klíč a není jej čím nahradit. Brání se potem, čpí, stačí závan pižma a člověk si vzpomene odkud vzešel. Vůně je jako známka na dopis, bříška na prstech, pohyb těla. Prozradí vše. Křeslo pravdomluvnosti, jako když se ptala máma - nešlo zalhat. Vůně miminka, mléka, jinak voní, když se vaří brambory, jinak voněla za mého mládí řeka Nisa, františek a purpura ve svátky vánoční. Mimořádně silně voní pryskyřice a les. Jinak smrkový, jinak borový. Voní hovězí polévka, smažené houby, svíčková, vuřty na rožni.

Vůně to byla úvodní píseň, když jsem pradávných v dobách (kolem roku 1960) přišel do města Hrádku rozloženém po obou stranách lužické Nisy.  Město páchlo, ale mně vonělo sušenou stromovou kůrou zpracovanou při výrobě činidla v místním chemickém provozu. Už jenom tekoucí řeka smrděla, jak moje máti říkala, jako sto čertů. Romadůr a olomoucké syrečky také nejsou vůní pro slečinky. Naopak v Liberci voněla celá Ruprechtická ulice u továrny ,,Lipo“, co vyráběla cukrovinky. Pod nádražím, taky v Liberci, pražila děvčata kávu a pokud přepražila a proces pokročil, pak zápach ničemu nepodobný a nebývalé intenzity se šířil městem a zdálo se, že nás zahubí. Co to však bylo proti barevnám libereckým, frýdlantským a tanvaldským. Ty když otevřely sudy s močovinou, tak zaplakalo leckteré oko z blízkého i dalekého okolí.

Vůně vás prozradí i vy si vzpomenete. Klidně zavřete oči a nechte se vést. Vůně je jako horský vůdce, průvodce sklepením. Vůně vás vrátí do dětských let, kdy bylo všechno jednodušší. Nebylo třeba spousty věcí a pomůcek, svět kráčel tam, kam měl. Máma, táta, sestra i bratr, každý někoho měl. Víte, jak voněl pravý, dětský déšť? To byla krupicová kaše mého mládí, déšť, co šveholil a studil za krkem, jako hodinky, co jsme neměli a olej z olejniček do soukolí stařičkých kol. Voněla i tráva, kostky chodníků, asfalt na vozovce, když nám zapršelo. Táta se rozčiloval – když pršelo dospělým, svět se nezměnil. Voněl náš věk, naše tělo, polibky i láska. I ta voněla po všech čertech.

Když zavřu oči a zastavím se, opět ji cítím. Jsou tu všichni, není třeba dušičkových svíček, jsou tu. Voní po všem, co milujete, po vůních dálek, po koze ve chlívku, po moři plném soli, po slzách kdysi vyplakaných. Po suché trávě, po senu, po mechu v lese, po všem, co tam volně roste, po houbách, po potoce, co si jen tak po kamenech skáče…. Běžte, už běžte. Je toho moc, je čas si odestlat a na chvilku se uložit ke spánku po obědě. Usnout a spát. Nechat si zdát o vůních, kterých je plný svět. Svět barev, svět lidí, svět vůní. Každá je jiná, tak voní i člověk. Tak voníme všichni. Celý svět je plný vůně našeho lidského bytí…

Kam patřím, je má volba

Jsem dalek toho podsouvat něco někomu, co není z jeho hlavy. Mám k tomu své důvody. Máma s tátou se často hádali. Nevím proč, ale matka mi často podsouvala myšlenku, že příčinou sporů s otcem jsem já… Být jedináčkem znamenalo, být v určitém smyslu uprostřed všeho dění. Nebylo od věci v té chvíli si vzít knížku a číst si. Vážím si autorů, kteří mě odvedli pryč od rozhádaných rodičů. Je to divný pocit, nemoci někomu pomoci a ani si nedat pomoci. Jako byste se zastavili uprostřed řeky, voda netekla a zůstala stát. Jak z toho ven? Jen, že si počkáte až dosáhnete nohama na dno, opřete se a po svých odkráčíte. Kam, to je jedno.

Prapodivná filozofie a ještě horší životní postoj. Ale nepodsouvám tím nikomu nic a sám sobě nelžu. S tím mají problém jiní, že neumí svůj stav popsat. Jsou na sebe zlí, zlí na své okolí. Když pomáhají, tak jen jedné straně, té druhé ubližují. Jsou z nich soudci a zároveň kati, věznitelé, kteří sami sebe uvěznili v celách bez oken i dveří, na posteli z holých prken. Jsme lidé, kteří pokaždé někam patří. Na jednu ze stran barikády. Říká se tomu taky rub a líc.

Nejhorší je, když vidíte na barikádách děti. Bojují za obě strany a jsou zlé, zabíjejí a nenávidí. Nechci už nikdy slyšet o válkách, o pouličních bojích, občanské válce, hladomoru, hromadných hrobech - a pak soudní dvůr, kde se pravda hledá pod lampami televizních kamer, zájmem novinářů a politiků, kteří se navíc obávají, aby si někdo nevzpomněl na kariéru jiných, vládnoucích, financujících a přihlížejících… Je to jako kámen v botě, přesolená polívka, ryba, co smrdí od hlavy až k patě…

Nemějte mi to prosím za zlé, ale stále mám pocit, že málokdo může vzít do ruky kámen a hodit. Jsou tu a byla vždycky zadní vrátka, milost, opravné prostředky, amnestie, zrada… To sotva pro mne, nebo pro vás. Nikdo o nás neví, že jsme se v rozhodující chvíli postavili na špatnou stranu. Nevydrželi jsme a dali svůj hlas opačnému cíli. Je čas zapomenout a hledat odpuštění? Kdo je vítěz a kdo je poražený? On, nebo ona? Jen jeden zvítězí. Má je volba, mé je vítězství! Řekněte doma, domů se vrátím, až si to odsedím….

Potravinové lístky a nakupování vůbec

Pamatuji si je a věřím, že se nikdy nevrátí. Co vím, tak tenhle parádní výmysl, jak regulovat to málo, co bylo na trhu, nebyl výmysl 20. století, ale je o něco starší. Potravinové lístky znali naši rodiče a jejich ústřižky byly na všechno – šatenky, na palivo, základní potraviny. Platili vedle peněz a to málo, co v obchodech bylo sloužilo ještě k různým machinacím. Hned vedle oficiálního obchodu existoval tzv. černý trh. U nás v Čechách skončily potravinové lístky v roce 1953. Spousta jich zůstala mezi lidmi jako památka na to, jak se dříve nakupovalo.

Sortiment zboží byl tak ubohý, že dnešní mladý člověk si nedovede ani představit, co měly obchody v regálech, na pultech, ve skladech. Když přišlo zboží, tak to bylo o kusech velmi omezeného sortimentu. Tam, kde si můžeme dnes vybrat například z pětiset různých náramkových hodinek, byl v obchodě k výběru 1 typ. Tam, kde dnes existuje padesát různých druhů sýrů, byly 2-3 druhy. Regály byly plné lahví vína, zavařených okurek, hořčice, zelí a cibule. To byla padesátá léta. Šedesátá léta už byla o mnoho lepší, sedmdesátá v porovnání s léty kolem roku 1950-5 až nesrovnatelná.

V té době se začalo jezdit na pozvání na západ a na dovolenou i do lidovědemokratických států převážně k Černému moři, kdy už bylo nákupčími zboží vyhledáváno to ze západu. Kdo měl přístup k valutám, jako montéři, umělci, lékaři, pracovníci podniků zahraničního obchodu, nebo šoféři, kupoval zboží za hranicemi republiky. Později mnozí z těch, co dostávali ve své mzdě i část valut oživili černý trh sedmdesátých a osmdesátých let o tzv. veksláctví, prodej a nákup tuzexových poukázek, které N. p. Tuzex směňoval za valuty a za ně prodával ve vybraných prodejnách zahraniční, nebo i naše exportní zboží. A to počínaje od osobních aut až po cigarety, žvýkačky, jehly do šicích strojů zahraniční výroby.

Takové prodejny byly i v našem okolí. V Liberci pouze potraviny, v Jablonci nad Nisou celý sortiment tuzexového zboží. Neznal jsem v tomto období člověka, který si někde u ,,veksláka“ nesměnil české koruny za tuzexové bony a nekoupil pro někoho z rodiny ,,džíny“, nebo jiné módní zboží, které se na našem trhu téměř neobjevovalo. V té době platilo, že zboží ze západu je zboží kvalitní a naše nekvalitní. Dnes, po restauraci kapitalismu v Čechách a zrušení národních norem vidíme, jak jsme byli v tomto ohledu krátkozrací. Likvidací našeho spotřebního průmyslu jsme dopustili ukončení výroby konkurenceschopných výrobních značek, českých tradičních elektrospotřebičů, jako magnetofony, televize, ledničky a pračky, textilu, bot, nábytku, koberců…

Fenomén současného prodeje obchodních řetězců je skutečná past na drobné obchodníky, na ty, co hledají sortiment dostupný většině nakupujících. České zboží je záměrně potlačováno na úkor často nekvalitního dovozu z Dálného východu.

Počasí – pořád se mění – není jednotvárné

            Nemohu si pomoci, počasí bylo jiné. Jaké je, to víme a jaké bude, raději nevědět. My, co si ještě občas vzpomeneme, pak mluvíme každý jinak. Jeden říká, že zima byla bílá, sněhu po kolena, druhý mluví o mrazech, třetí si vzpomíná, že v zimě kvetly třešně a k tomu si vemte informace z pražského Klementina… Co vzpomínka, tak slyší to, co chtěl slyšet tazatel.

            Josef Lada maloval zimu, jak má být. Já si víc doma četl. Sousedovic kluk, můj spolužák chodil bruslit. Já celou zimu lyže nevytáhl, co si pamatuji. Uhelné prázdniny, když uhlí zmrzlo na dopravnících povrchových dolů, ve vagónech a byla kalamita, problémy dostat zmrzlé uhlí mezi lidi, do elektráren. Zima byla někdy kratší, někdy delší. Byly i mrazy pod dvacet. Kočičky ale kvetly i na začátku února a sněhu bylo asi víc, protože rok, co rok se na jaře  z břehu vylévala řeka Nisa, beroucí vodu z tajícího sněhu pohraničních hor. Bylo víc sněhu. Musel jsem, protože maminka jinak nedala, nosit kotníčkové boty, teplé ponožky, rukavice, šálu. Což nyní, už řadu let, kdy sněhu tolik není a nemrzne, nemusím.

            Jarní záplavy, to byl na dolním toku Nisy cirkus se vším všudy. Co k nám připlavalo věcí, to odteklo s rychlou vodou dál. Čeho všeho se lidi nezbavili na konto velké vody a poslali po toku Nisy. Byl to svérázný úklid a pozdrav sousedům do Německa, kam jsme ještě v té době nesměli cestovat. Já žil na vesnici a tam byly rampouchy jiné, než ty současné ve městech, které hrozí, že někoho zabijí. My jsme je milovali, cucali a šermovali jsme s nimi. Bořili jsme se do tajícího ledu, stavěli iglú, sněhové hrady, tunely. Faktem je, že nikdo, ani z těch bohatších sousedů, nejezdil na hory lyžovat. Asi jim stačili jednodenní výlety do Jizerek, nebo do Krkonoš. Taky to bylo o tom, že nebyla tak brzo tma. To má od roku 1979 na vině letní a zimní čas. V pět hodin odpoledne tma tmoucí. Řekněte sami… Není to brzo zůstat doma a pouštět si televizi, případně drbat psa nebo kočku za ušima, či prohlížet internet?

            Když to tak shrnu, tak se mi zdá, že zimy bylo až dost i nyní. Dva týdny svítí sluníčko a pak, jako letos (duben 2015) – velikonoce na sněhu, že ho nebylo tolik ani o vánocích. Říká se, že se současné 4 roční období se smrsknou v budoucnosti na dvě, kdy ze zimy bude následně teplo. Asi to tak bude. Zdá se mi, že rok od roku je sněhu míň a zima není až tak krutá, jak byla dřív. Teď ještě co na to zvířata, stromy, obilí, ovoce a zelenina. Když vidím kola usušeného “rádobysena“, jak hyzdí krajinu a co jsou zvířata nucena jíst, stydím se. Není to vinou nestabilního počasí. V lesích je to vidět taky. Přemnožená divoká prasata, v létě obrovské množství klíšťat a alergie téměř na vše. To opravdu dříve nebylo.

            Slepice běhaly po venku, ptačí mor nebyl… Ozónová díra nevraždila, nebylo tolik neobdělávaných polí. Sousedé už nepěstují králíky, kozy, není kdo by chtěl trávu, sekal příkopy… Prý seno nedosuší a je to počasím. Nejsem si tak jistý. Je v tom možná i něco jiného. Trochu pohodlnosti, možnost jít a koupit si vše, co potřebuji, ale pak už to není domácí… Tak ať nám neprší celé jaro, léto a podzim, i když sedláci by potřebovali občas zavlažit pole.

Fotky z rodinného alba

Nerad se dívám klíčovou dírkou, nerad poslouchám za dveřmi a přesto toho vím často víc, než chci. Nemusím hledat špehy, používat dalekohled, kupovat štěnice, instalovat odposlechy. Mou zbraní jsou dvě zdravé oči a fotky. Ano, fotky tak běžné, že většina se jich válí v prachu mezi ostatními až na dně v posledním šupleti. Z atelierů s palmami a umělými dorty, dívky v bohatých krajkových výšivkách. Fotky do občanských průkazů nehledám.

Co mi maminka s tátou nikdy neřekli, našel jsem na jedné z fotek zcela náhodou. Ještě přede mnou tu byl někdo blízký. Na fotce byl dřív, než jsem se narodil, nešťastnou náhodou se utopil. Tatínek nosil tvíd, maminka, že byla z Prahy klobouky, já měl pumpky. Kdo z mladých ví, co jsou to pumpky? Na fotkách stojím vedle tříkolky a bezostyšně čůrám do dálky. Na druhé je bratranec, který stéblem ze slámy nafoukl žábu do tvaru míče, právě ji pokládá na vodu a čeká, co přijde teď. Tím fotka končí. Jen já dneska ještě vím, že odkudsi přilétl pohlavek, bratránek žábu upustil a druhý pohlavek dostal hned po tom prvním.

Jindy jsem zase vyfotil faul na hřišti při fotbale a mámu, které pokaždé všechno slušelo, jak na ni kouká soused zpoza plotu naší zahrady. Tentokrát nešlo o to, co má nového spíš, jak jí sluší plavky, ve kterých ležela v neslušné poloze na dece.

Fotky mi řekly, jak málo lidé tehdy jedli. Nebyli tak tlustí jako dneska. Hlad zrovna asi neměli, ale nabídka nebyla zas tak pestrá a peněz asi taky moc neměli. Byla to padesátá léta minulého století. Fotit se tehdy nesmělo na nádražích, přehradách, v kasárnách. A v tom byla potíž. Vyfoťte si vojáka, jak stojí a čeká na tramvaj. Jo, psa s brýlemi a s čepicí nakřivo ano, ale voják patří před kasárna, to dá rozum. Nebo se koupeš, táta tě zvěční, když vyskočíš z vody a hle! v zádech máš přehradu i s rudou hvězdou a nápisem, že splní plán a s imperialisty zatočí.

Dobré taky bylo fotit úlovky - ryby a k nim skládací metr, houby, co se nikdy nepřejí, první cestu do školy. Dodnes nevím a už se nezeptám, proč mi máma dala tehdy bílé podkolenky a učesala vlasy vzorně do pěšinky.

Auta se fotí a vyjímají dobře v každém fotoalbu. Diplomy a čestná uznání od Svazarmu, až po ty z university Karlovy. Fotky těch, co už umřeli a po nichž jsme dědili. Své místo ve fotoalbu by měli mít fotky z dovolených, moře, slavná náměstí, sochy, velké lodě, státníci. Fotky z doby, kdy jsme chodili se školou na brambory, česat chmel, sázet stromky. Patří sem i naše bývalé ženy, nechtěné děti, pes a kočka, co zdomácněli, dárky zpod vánočního stromku.

 Jak jsou poučné. Člověk na nich pozná lidi po všech stránkách a dotazník je zbytečný. Fotky umí mluvit, sáhodlouze vyprávět a proto prosím foťte. Rád se s Vámi seznámím…

Auta v ulicích a plné úřady…

Je poledne prvního dubna a tolik černých limuzín, co stojí před libereckým finančním úřadem je srovnatelné s těmi, co přijedou na dušičky před krematorium. Je v tom něco morbidního. Za mého mládí v padesátých a šedesátých letech 20. století v českém pohraničí dušičky nebyly ani vidět. Češi na ně odjížděli domů - do Čech na Moravu, tam, odkud po válce přišli do Sudet.

Tady je čekalo v teplých peřinách po Němcích mnohé, co ve vnitrozemí neměli. Mám na mysli první vlnu dosídlenců hned po odsunu Němců, kdy si noví předali klíče od domů s těmi, co odcházeli, včetně misky se žrádlem pro psa u boudy vedle domu. O peřinách, často ještě teplých, se z estetických důvodů nemluvilo, ale jinak to nebylo tak zlé. Všeobecně se vařilo v nádobí po Němcích tak, jako se dlouho jedlo z jejich  talířů a pilo z jejich hrnků. Byla to doba, takříkajíc schizofrenní.

Kdo a proč by stával před úřadem finančním? Stát v té době, kdy vše znárodnil. Nepotřeboval malé ševce, ty co šili saka a kalhoty. Mýlil se. Dnes to víme a podnikáme. Mohutně, jako bychom chtěli dohnat léta čekání. Proto ty dnešní fronty před finančním úřadem. I o dušičkách se to na podzim v Sudetech zlepšilo. Hřbitovy svítí, jako v noci Václavák a aut i u těch nejmenších hřbitovů stojí, jakoby se právě tam konal filmový festival.

Jó, Sudety. Prošly vývojem, jako málokterá část republiky. Dnes se už skoro nepozná, odkud kdo je, čí táta, nebo děda nosil po Němcích kalhoty, nebo košili. Vše se srovnalo. Němci s tím, co tady nechali, Češi, jak se k nim Němci před válkou v českých Sudetech chovali.. Tenkrát to bylo ještě o povozech, koních, sem tam o autě, motorce, kole, o ruční pračce.

Jak se jen život všude tady kolem změnil! Z těch nejchudších se stali majiteli nemovitostí, otcové a matky vystudovaných. Města a vesnice jsou plná aut, nervózních řidičů, podnikatelů a majitelů firem. Dnes jsou Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, ač textilu odzvonilo, městy nákupních center, zábavy a zlaté studující mládeže, která nechce se studiemi končit. Proč taky, když pro ni není práce za dvacet-pětadvacet tisíc a víc. My, s důchody sedm tisíc, na to máme jiné názory. Svět a naše děti jsou někde jinde a realita všedního dne něco stojí. Tam, kde lístek hromadné městské dopravy stál koruny, stojí dnes dva dvacetkrát víc, denní tisk v sobotu až osmnáctkrát.

 Válka skončila před mnoha lety. Žel, prosperita všech dosud stojí za dveřmi. Nemáme v Evropě hranic, zato tu spolu s námi žijí nikým nezvaní zakuklení cizinci. Nic proti nim, ale oni neuznávají v té, či oné hostitelské zemi tamní zákony. To jsou i důvody nestability dnešního světa, hádek dětí s rodiči. 

Polární záře – náš svět byl v oblacích

Mé první hnízdo ptačí, můj rodný dům stál kousek pod hřbitovem, téměř na úpatí hory. Pod kostelem s čitelným nápisem ,,Nordlicht“, což se dá přeložit jako polární záře. Pro hospodu kousek od Liberce, co už dávno nestojí, název k popukání. Už jenom proto, že je těžké vysvětlit čtyřletému klukovi, co je polární záře, severský jev v našich krajích neobvyklý. Ve staré německy psané encyklopedii je tomuhle vzdálenému fenoménu v atmosféře věnován i obraz, něco jako světlé záclony nad nehostinnou krajinou s ledními medvědy v závějích zmrzlého ledu.

Klapka - stojím s otcem o deset let později trochu výš u památné lípy, kde to kdysi schytali husité. Torzo lípy, co tam stojí dnes, můžete vidět na cestě z Machnína do Chrastavy. Táta se rozhlíží po nebi a mě zaujala jiná podívaná. Tam, na čtyřech hodinách nad Libercem visí divný světélkující mrak: „Je to ta polární záře, nebo není?“ Psal se rok 1961 a Liberec už víc jak rok nebyl krajským městem. Táta to těžce nesl. Narodil se tady a pro něho bylo město pořád metropolí severu: „To svítí Liberec a na obloze vidíš odraz v mracích, to máš skoro jako tu polární záři.“ A bylo na světě vysvětlení proč pod temenem machnínského kopce pojmenovali Němci hospodu „Nordlicht“.

Mě opravdu zaujalo intenzivní světlo, co vydávalo město. Světlo jako odpad, co nikdo nepotřebuje a je ho všude spousta. Světlo pouličních lamp, rozsvícených oken, tramvají, aut, vagónů a parních lokomotiv na libereckých nádraží. A tak mi to v hlavě divně šrotovalo. Proč město tak málo šetří, když já musím zhasnout pokaždé, když jdu z jednoho pokoje do druhého? Pořád slyším: Šetři! Ve škole máme na chodbě v rámu pěkně pod sklem větu J.A.Komenského: „Šetřiti se dá i z mála, jen začni a vytrvej.“ Asi Jan Ámos zrovna nemyslel na Liberec, když se bavil se sousedkou o polární záři nad Lešnem, ale jistá paralela by tu byla. Po hospodách J.A.K. chodil. Musel, když doma vyhořeli. A tak mi táta vyprávěl a já jedním uchem sem, druhým tam, bavil jsem se jen pomyšlením na to, jak se doma vykašlu na šetření elektrickým proudem…

Klapka - píše se rok 2011. Je to padesát let, co jsem stál s tátou u památné lípy na cestě do Chrastavy. Liberec je zas o něco blíž a na všech hodinách od východu k jihu svítí a svítí. Snad jenom světla parních lokomotiv na hlavním libereckém nádraží zhasly. A Ještěd vpravo na úrovni lípy svítí, ale jinak - jako by tam přistáli ufouni. „Nordlicht“ už dávno dostal novou fasádu a málokdo si ještě pamatuje, že šlo o hospodu s nápisem na straně půlnoční.

Za zády mám dvě městečka - Chrastavu a Hrádek nad Nisou. Je v nich krásně. A kousek od nich leží historicky česká Žitava. Ta je už nyní pár set let německým městem v Sasku. Bývala naše, víc česká, než Liberec, než Machnín s hospodou „Nordlicht“. Z nové silnice, když k ránu pozvedneš zrak z mlžného oparu chladného jitra je vidět Polární zář a svítící oblohu odrážející světlo ulic…

Jak je ten svět malý! Dnes má každé lidské sídlo svou polární záři, svůj nordlicht. Každý kluk má svého tátu, který mu rád vypráví, jaké to bylo, když on byl malý. Kdo, kde a za jakými okny žil, co a v které fabrice dělali, kam a na které nádraží výrobky vozili. Budeme se ještě dlouho vracet ke světlům, která připomínají světlo hvězd vzdálených severních krajů, kdy nordlicht neznamenalo jen hospodu, ale zase ne víc, než jeden klukovský sen….

Křížem krážem

Všude na světě je krásně. Svět se zmenšil, přesto ještě dnes existuje záhvozdí. Kraj za hvozdy, ve směru půlnočním, kraj odříznutý od zbytku světa, země kde fouká, kam vede jedna cesta.

Ano v našem okolí je taková země. Tam žijí ti, co utíkají z města, kterým nevadí slabý signál a kamna na dřevo a na uhlí. Vzdálená místa Frýdlandska, kde země je už opět plochá, za kopci, kde sídlí draví ptáci, kudy auta úzkými cestami jen stěží projíždějí. Dál za hranicí jsou už jen „pohanští“ Poláci. Země krásná, nesvázaná na podzim plná hub, v létě malin, vysokého nebe, země požehnána Bohem, lesy plnými dřeva, vodstvem, cestami, co potřebují rozšířit. Země, co nemá pořádnou cestu do centra metropole, širokou a světlou, která ji dá práci. Země lidí, co hledají práci, co dojíždějí do Liberce vlakem, dlouhatánským tunelem pod hraničními horami.

Frýdlandsko, Novoměstsko, Višňová, Raspenava, Hejnice a Libverda, Habartice. Byl jsem tam v létě na houbách. Kraj obkroužený lesy kolem mne byl neskutečně krásný, plný uměleckých akvarelů okolních vesnic, cest za hranice k sousedům… Kdysi tudy vedla úzká železnice přes Žitavu v Sasku až pod historický Ojbín. Krajina za okny výletního vláčku se nezměnila, zůstala stále panenskou. Trať na naší straně hranic někdo hodně hloupý zrušil. Kraj kolem je divoký, plný zvěře, průzračných potoků. Nahoře kolem Smědavy se nachází všude kolem i drahé kamení, cesty pro sportovce i pro ty, co se rádi prochází. Kdysi z Frýdlantu a z jeho pevného hradu vládli slavní rytíři. Po nich vládu převzali jim blízcí textilní magnáti a obchodníci s textilem.

Textilky na Frýdlantsku dnes povětšinou stojí. Je tu hodně dřeva a je jen kousek od toho, že se začnou plundrovat lesy a jako před sto lety. Schází tu investice i chuť stavět továrny, cesty, obnovit krásu starých sídel, vesnic, dvorů, měst a jejich center. Dát mladým možnost vydělat si a vědět, že si mohou půjčit a že splatí. Budou-li mít práci.

Frýdlantsko, to není jen fenomén lidských sídel, nefalšovaná krása, kterou jinde nepotkáš. Je to kraj lidí, kteří si zvykli na studený déšť a na vítr, na zimu, na sluníčko, které teplem spíš šetří. Pak ale přijde náhle léto a neznám kraj, kde to včelami hlučí víc, než tam za tunelem. Naše Frýdlantsko, kraj vysokého nebe, daleko od Liberce po špatných silnicích.

Zaslouží si větší péči… Až zase přijede ten nejvyšší, navedl bych jeho kroky do Libverdy. Odtud je jen kousek do Pekla. Tam bych připravil pohoštění s prohlídkou cvičné cely předběžného zadržení. Vy víte, jak to myslím… Aby to neublížilo. Lidé jsou vztahovační. Kór ti, co jinak bydlí na lepší adrese.

Uvěřím a už tam běžím

Dvě veličiny na světě byly pro mne ohromující. První byla ona jedna šestina světa, co patřila Sovětskému svazu a druhá, byla plocha všech moří, rybníků a jezer dohromady. Tím pádem byla pod vodou víc jak polovina světa. Bylo mi deset a místní knihovna mi dávala za pravdu. Fenomén SSSR za prezidenta Zápotockého byl, dovolím si tvrdit v zenitu, po oceánech se plavily lodě celého světa a mezi nimi i naše československé zaoceánské lodě, Zikmund a Hanzelka cestovali v tatrovce a psali knihy, které jsem četl i pod peřinou. Kupoval jsem si k úžasu mého táty Rudé právo. Byl jsem ve věku ochotném uvěřit všemu, co noviny psaly.

O třicet let později jsem se jen těžko srovnával s rozpadem SSSR, druhá jistota vydržela a je tu stále s námi všude, kam oko dohlédne. Nechci zůstat na povrchu. Novinám už dávno nevěřím a o mužích a oceánech vím, jen tolik, co vidím v televizi a jak se ti úspěšnější koupou na plážích. Mě stačí doma vana, rybníky v našem kraji, kam se dá navečer zajet autem, když už slunce nepálí a neplatí se vstupné, a to je skoro všude.

Když tak sedím na břehu a koukám do vody, nemohu se ubránit pocitu, že pod vodou bude něco, co tam nemá být a může být nebezpečné. V Hrádku nad Nisou na Kristýně asi těžko, s tím musím souhlasit. Jsem s tímhle zatopeným povrchovým dolem obeznámen velmi dobře a viděl jsem všechny jeho přeměny z dolu na jezero s přítoky z okolních polí… Ale jsou přece Maledivy, Bermudský trojúhelník, Mariánský příkop. Máchovo jezero a vody u Lemberka. Vidíte, to je ten problém. Nevidím nic. Pár centimetrů, hejno malinkatých rybiček na Kristýně a šmytec. Níž už jen kam došlápnu, tráva, a Bůh ví, co ještě. A to je můj problém.

V deseti jsem věřil na strašidla, monstra, hlouposti a pak se dovím, že jsem byl slušně řečeno hloupý a věřil všemu, co mi kdo navyprávěl. Alespoň, že ty vody zůstaly tam, kde kdysi, ale já se bojím jako před lety. Bajkal, Mrtvé moře, jezero Loch Ness ve Skotsku. Čemu mám věřit? Potápěčům? Ale jděte! S nimi to bude stejné, jako s novináři. Titanik šel ke dnu a novináři pěli o Sovětském svazu jenom chválu.

A tak se mi zdá, že budu mít pravdu já, alespoň s těmi obludami pod hladinou vod světových řek a oceánů. Věřte mi, není lehké uvěřit, že dole nic není a že mě nic nesežere hned, jak se potopím. Kristýna v Hrádku mi spolkla nové brýle. Z ničeho nic, při koupání kousek od břehu mi praskla guma od trenýrek. Co svět světem stojí, nic se nestává náhodně, nic se neděje samo od sebe a tak si dávám pozor, kam strkám palec od nohy. O Sovětském svazu nemluvě. Šestina světa- ha ha ha. Ještě, že jsou ta vodstva, neměnná, tudíž je čemu věřit. Ale teď říkají, že vysychá i Bajkal…