Ono to chrápání má taky své výhody. Mám s hlasitým spánkem už od útlého mládí problémy. Ty legračnější jsou spojené s tím, že mě kolektiv i s postelí vynesl spát na chodbu. Ty horší jsou spojeny s mlaskáním a tím, že mě stále budili. Na vojně to bylo brutálnější. Chodil jsem spát poslední a raději i první vstával. Výhody se brzy ukázaly. Stihl jsem toho víc, než ti ostatní. Čas na spaní jsem doháněl ve dne.
V milovické posádce jsem usnul ve funkci
dozorčího. Náš útvar jsem zablokoval a cvičný poplach se konal
bez našeho výjezdu do cvičného prostoru. Trest jsem v klidu
prospal. Usnul jsem ve vojenském kinu a probudili mě myši, kterým
rovněž vadilo, že jsem chrápal. Později na konferenci o naší
práci jsem byl v hotelu Olympik v Praze ubytován s černochem
z rovníkové Afriky, který chodil v tradičním kroji a
nemluvil jinak, než afrikánsky.
Ten první noc vůbec nespal, seděl na židli a
poslouchal a něco žbrblal po jejich. Druhý den, kdykoli jsem se
probudil, tak tančil, z nohy na nohu, ruce nahoru, zvrácenou
hlavu. Třetí noc se svlékl do naha a vše, co měl, mi obřadně
předával. Z vaku mi ještě přidal luk, několik šípů, kosti
z nějakého zvířete, nějaké kamení, barvičky na kůži,
nůž, sušené maso, nebo rybu, to už přesně nevím. Hlavou bušil
do podlahy a zpíval, pořád zpíval. Mně to přišlo, že mečel
jako koza, ale to spíš, že byl v transu a pořád se
opakoval. Přidal mi lýkové střevíce a k ránu se vydal
chodbami hotelu, aby všem delegátům sjezdu sdělil pravdu o tom,
že mocně chrápu, možná i něco víc… Později doma jsem se
dozvěděl, že jej zavřeli na pozorování do Bohnic, ale protože
to byl syn nějakého místního afrického krále, tak jej odvezli
až k letadlu a poslali domů, do Afriky. Nic z toho, co mi
dal, jsem si nenechal, až na ty kamínky a nějaké ty kostičky
z opičky…
To v Rusku, v jednom z Vladimirských
hotelů, jsem dostal dvoulůžkový pokoj s příslibem, že mi
žádného dalšího spolunocležníka nedají. Dali: „On tože
inostranec, artist iz z Čechoslovakii…“ Tak jo, souhlasil
jsem. Dvě noci pro něj budou dlouhé… Byl od nás, já
z Liberce, on z Ústí - Vašek Neckář. Moc jsme se
neznali, spíš já znal jeho z rádia. Zpíval na místním
stadionu a v největším sále na oslavách přátelství obou
krajských měst. Přišlo mi divné, že o tom nemluvil, spíš se
zajímal, proč to chrápání neléčím. A tak jsme toho obě noci
moc nenaspali.
Přišlo mi úsměvné, co musí mladí umělci všechno
udělat, aby zpívali první ligu, jak sám tvrdil tehdy hodně mladý
zpěvák. Dostal ,,to“ jako kandidátský-stranický úkol, zpívat
na oslavách družby mezi národy a za trest se ani nevyspí…
Je to už víc jak 40 let. Já chrápu a přestalo mi to
vadit, Vašek si už taky leccos odbyl, lidé zmoudřeli a ve světě
se událo spousta zajímavých věcí. A vzpomínky? Převažují už
jen ty úsměvné. Špatné byly vytlačeny těmi, které i potěší.
A chrápání? Komu vadí?
Žádné komentáře:
Okomentovat