Dámy
a pánové, co je to fotografie?
Už
delší dobu hledám odpověď a nalézám ji v kouzelných obrázcích
paní Vladimíry Dvořákové. Známe se, na to, jak je život krátký
už dost dlouho, abych mohl vystoupit z řady a pronést okřídlenou
větu: „Nejen andělé mají křídla!“ A myslím tím i tuto
ženu, fotografku z blízkého Jablonce nad Nisou.
Milá
paní Vladimíro, opět jste mi udělala radost. Věnovala jste mi
jedno brčko z anděla.. Jak pozoruji ctěné obecenstvo i jemu se
vystavené fotografie líbí. Není to jen tím andělským tématem,
andělskýma očima autorky, ale i námětem uchopeným zručnýma
rukama.
Jsou
tomu tři léta, kdy jsem publikoval otevřený dopis autorce dnešní
výstavy, z něhož mi dovolte citovat: Vaše fotky mi připadají
jako ze zlata, co včelky sesbíraly na květech moruší, chrp, na
levanduli. Vaše fotky voní kosmickou vůní, jsou kořením v
pytlích zaoceánských lodí, v plachtách, v mracích, v koši na
stěžni.
To
bylo před třemi léty a vy jste postoupila dál. Za tu dobu jsem
napsal pár knížek, omítka na zdech domů, v nichž žijeme,
omšela , když v létě pršelo a v zimě foukal severák. Stárneme
a ač na paní Vladimíře to není vidět, její fotky zrají jako
víno z pozdní sklizně.
Samo
slunce se opřelo do její tvorby a zkušený zrak věděl, kdy
zmáčknout spoušť. Lovené zvěři nebylo třeba zaplatit životem,
ač na hostinském stole jsou připraveny hody,
které jen anděl loví fotoaparátem. Není zde pozůstalých, co
oplakávají ztracený život.
Ve
fotografiích paní Vladimíry se rodí nový život, ten, za kterým
fotograf stoupá studeným jitrem k vrcholu zvanému štěstí,
naplněním snů a chutí nám něco sdělit.
Je
na autorce, aby vyprávěla o tom, co tak bravurně umí. Ať nás
potěší a pohladí svým uměním. Uměním, kterého není nikdy
dost, paní Vladimíro. Děkuji za krásné zážitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat