Dvě veličiny na světě byly pro mne ohromující. První byla ona jedna šestina světa, co patřila Sovětskému svazu a druhá, byla plocha všech moří, rybníků a jezer dohromady. Tím pádem byla pod vodou víc jak polovina světa. Bylo mi deset a místní knihovna mi dávala za pravdu. Fenomén SSSR za prezidenta Zápotockého byl, dovolím si tvrdit v zenitu, po oceánech se plavily lodě celého světa a mezi nimi i naše československé zaoceánské lodě, Zikmund a Hanzelka cestovali v tatrovce a psali knihy, které jsem četl i pod peřinou. Kupoval jsem si k úžasu mého táty Rudé právo. Byl jsem ve věku ochotném uvěřit všemu, co noviny psaly.
O třicet let později jsem se jen těžko srovnával
s rozpadem SSSR, druhá jistota vydržela a je tu stále s námi
všude, kam oko dohlédne. Nechci zůstat na povrchu. Novinám už
dávno nevěřím a o mužích a oceánech vím, jen tolik, co vidím
v televizi a jak se ti úspěšnější koupou na plážích. Mě
stačí doma vana, rybníky v našem kraji, kam se dá navečer
zajet autem, když už slunce nepálí a neplatí se vstupné, a to
je skoro všude.
Když tak sedím na břehu a koukám do vody, nemohu se
ubránit pocitu, že pod vodou bude něco, co tam nemá být a může
být nebezpečné. V Hrádku nad Nisou na Kristýně asi těžko,
s tím musím souhlasit. Jsem s tímhle zatopeným
povrchovým dolem obeznámen velmi dobře a viděl jsem všechny jeho
přeměny z dolu na jezero s přítoky z okolních
polí… Ale jsou přece Maledivy, Bermudský trojúhelník,
Mariánský příkop. Máchovo jezero a vody u Lemberka. Vidíte, to
je ten problém. Nevidím nic. Pár centimetrů, hejno malinkatých
rybiček na Kristýně a šmytec. Níž už jen kam došlápnu,
tráva, a Bůh ví, co ještě. A to je můj problém.
V deseti jsem věřil na strašidla, monstra,
hlouposti a pak se dovím, že jsem byl slušně řečeno hloupý a
věřil všemu, co mi kdo navyprávěl. Alespoň, že ty vody zůstaly
tam, kde kdysi, ale já se bojím jako před lety. Bajkal, Mrtvé
moře, jezero Loch Ness ve Skotsku. Čemu mám věřit? Potápěčům?
Ale jděte! S nimi to bude stejné, jako s novináři.
Titanik šel ke dnu a novináři pěli o Sovětském svazu jenom
chválu.
A tak se mi zdá, že budu mít pravdu já, alespoň
s těmi obludami pod hladinou vod světových řek a oceánů.
Věřte mi, není lehké uvěřit, že dole nic není a že mě nic
nesežere hned, jak se potopím. Kristýna v Hrádku mi spolkla
nové brýle. Z ničeho nic, při koupání kousek od břehu mi
praskla guma od trenýrek. Co svět světem stojí, nic se nestává
náhodně, nic se neděje samo od sebe a tak si dávám pozor, kam
strkám palec od nohy. O Sovětském svazu nemluvě. Šestina světa-
ha ha ha. Ještě, že jsou ta vodstva, neměnná, tudíž je čemu
věřit. Ale teď říkají, že vysychá i Bajkal…
Žádné komentáře:
Okomentovat