Je
poledne prvního dubna a tolik černých limuzín, co stojí před
libereckým finančním úřadem je srovnatelné s těmi, co
přijedou na dušičky před krematorium. Je v tom něco morbidního.
Za mého mládí v padesátých a šedesátých letech 20.
století v českém pohraničí dušičky nebyly ani vidět.
Češi na ně odjížděli domů - do Čech na Moravu, tam, odkud po
válce přišli do Sudet.
Tady
je čekalo v teplých peřinách po Němcích mnohé, co ve
vnitrozemí neměli. Mám na mysli první vlnu dosídlenců hned po
odsunu Němců, kdy si noví
předali klíče od domů s těmi, co odcházeli, včetně misky se
žrádlem pro psa u boudy vedle domu. O peřinách, často
ještě teplých, se z estetických důvodů nemluvilo, ale
jinak to nebylo tak zlé. Všeobecně se vařilo v nádobí po
Němcích tak, jako se dlouho jedlo z jejich talířů a pilo z
jejich hrnků. Byla to doba, takříkajíc schizofrenní.
Kdo
a proč by stával před úřadem finančním? Stát v té době,
kdy vše znárodnil. Nepotřeboval malé ševce, ty co šili saka a
kalhoty. Mýlil se. Dnes to víme a podnikáme. Mohutně, jako bychom
chtěli dohnat léta čekání. Proto ty dnešní fronty před
finančním úřadem. I o dušičkách se to na podzim v Sudetech
zlepšilo. Hřbitovy svítí, jako v noci Václavák a aut i u
těch nejmenších hřbitovů stojí, jakoby se právě tam konal
filmový festival.
Jó,
Sudety. Prošly vývojem, jako málokterá část republiky. Dnes se
už skoro nepozná, odkud kdo je, čí táta, nebo děda nosil po
Němcích kalhoty, nebo košili. Vše se srovnalo. Němci s tím,
co tady nechali, Češi, jak se k nim Němci před válkou
v českých Sudetech chovali.. Tenkrát to bylo ještě o
povozech, koních, sem tam o autě, motorce, kole, o ruční pračce.
Jak
se jen život všude tady kolem změnil! Z těch nejchudších
se stali majiteli nemovitostí, otcové a matky vystudovaných. Města
a vesnice jsou plná aut, nervózních řidičů, podnikatelů a
majitelů firem. Dnes jsou Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad
Nisou, ač textilu odzvonilo, městy nákupních center, zábavy a
zlaté studující mládeže, která nechce se studiemi končit. Proč
taky, když pro ni není práce za dvacet-pětadvacet tisíc a víc.
My, s důchody sedm tisíc, na to máme jiné názory. Svět a naše
děti jsou někde jinde a realita všedního dne něco stojí. Tam,
kde lístek hromadné městské dopravy stál koruny, stojí dnes dva
dvacetkrát víc, denní tisk v sobotu až osmnáctkrát.
Válka
skončila před mnoha lety. Žel, prosperita všech dosud stojí za
dveřmi. Nemáme v Evropě hranic, zato tu spolu s námi
žijí nikým nezvaní zakuklení cizinci. Nic proti nim, ale oni
neuznávají v té, či oné hostitelské zemi tamní zákony.
To jsou i důvody nestability dnešního světa, hádek dětí
s rodiči.
Žádné komentáře:
Okomentovat