Tak,
jako dospělí v Čechách mají svého dobrého vojáka Švejka
a Járu Cimrmana, měly jsme my, děti, před víc jak 60 lety
Hurvínka a Máničku. Já jsem je poznal osobně na vzdálenost asi
10 metrů v libereckém divadle u Šaldů. Televize ještě
nebyla a tak nedělní představení byla beznadějně vyprodána.
Nevím, co táta tehdy za lístky dal, ale já Hurvínka musel vidět.
Šlo o víc, než o prestiž mezi dětmi, asi jako dnes mezi
dospělými vidět Madonu, „Majkla Džeksna“.
Hurvínek mluvil našimi ústy, řešil s taťuldou
problémy nám klukům tak blízké. Měl koloběžku jako jsem měl
já, psa, po kterém jsem toužil. A potom se zvedla opona. Ti menší
v auditoriu začali brečet a na velké jeviště liberecké
scény vjel na koloběžce malý dřevěný kluk. Za stolem seděl
taťulda a mezi nohama se jim pletl pes. Aby je bylo slyšet
nemluvili nahlas - křičeli. Křičeli tak, že z první řady
diváci odcházeli a potkávali se u dveří s opozdilci. To
nebyl Hurvínek z naší velké, šelakové gramofonové desky, kde
byl jako já, jeden z naší party, ale tady na jevišti to
nebyl on. Proč tak křičí? Nemám rád křik.
Maminka se mi to o přestávce snažila vysvětlit:
„Nahoře, jen se podívej.“ Já zvrátil hlavu dozadu a měl jsem
v ten okamžik pocit, že na mne spadne obrovský lustr. Nade
mnou se rozprostíral otevřený prostor vysokého domu, který neměl
nic, než otevřená patra. Tam směrem vzhůru, na ochozech, všude
stáli lidé s dětmi, prohlíželi budovu a hovořili tiše, s
pokorou. Celé divadlo mi připadalo jako mraveniště, nebo úl plný
včel. Maminka chtěla, abych věděl, proč Hurvínek na scéně tak
ukrutně křičí. Asi jsem to tenkrát nepochopil. Ten, který na mě
křičel své klukoviny, přel se s tátou o věci, které jsem
potřeboval vědět. To nebyl Hurvínek, co se mnou chodil spát,
kterého jsem měl tak rád. Na cestě domů jsem se dozvěděl od
táty, že jsem nevděčný a máma řekla tátovi, že jsem tam něco
chytil, že mám teplotu, a že jdu rovnou do postele.
Od té doby uběhlo milion let. U Šaldů na prknech, co
znamenají svět, jsem viděl generace hvězd i hvězdiček - hrály,
zpívaly, tančily. Předávali si medaile, diplomy, vysvědčení.
Pokaždé, když šla opona nahoru a světlomet hledal svého hrdinu,
vzpomněl jsem si na Liberec padesátých let. Na tryzny, když
umřeli Stalin a Gottwald, Zápotocký, na kozáky tančící
kozáčka, na hry a události tady na jevišti, při kterých tuhla
krev, či při kterých jsme se bavili. Tam, někde úplně vzadu, s
tím začal jako první Hurvínek a já tam byl s ním.
Co slzí, potlesku i upřímného pláče, co stesku, co
výkřiků do tmy. Sedím a poslouchám, svět kolem mé hlavy se
točí všemi směry a samo divadlo je rotují svět. Co tady stálo,
sedělo a schody prošlo lidí, pozdravili se, lehce se uklonili,
usmáli se na sebe a pokračovali dál. Čaj, káva, něco
ostřejšího, dobré víno. Co se tu prošlo hlav, chlapských
vousů, beznadějných pleší, obleků, šatů a rób, falešných
perel, prstenů, mechanických či digitálních hodinek. Prapodivná
představení, falešné poklony a plané sliby, kus dějin mého
města. Dost daleko od centra Prahy.
Dá se říct mé divadlo, můj svět, můj Hurvínek
s Máničkou, mí herci, které potkávám. Některé nepotkám
už nikdy. Hurvínek téměř osiřel. Něco prostě nejde a ne
všechny experimenty musí vyjít. Hurvínek to poznal na své
,,kůži“. Ne všem dětem se zavděčil. Možná o něco dřív,
než ostatní.
Žádné komentáře:
Okomentovat