Co neunesu je, když někdo zapírá, že
nemá čich. Že neví, co se může stát, že nemá ani potuchy. Povím vám, že vůně,
to je klíč a není jej čím nahradit. Brání se potem, čpí, stačí závan pižma a
člověk si vzpomene odkud vzešel. Vůně je jako známka na dopis, bříška na
prstech, pohyb těla. Prozradí vše. Křeslo pravdomluvnosti, jako když se ptala máma
- nešlo zalhat. Vůně miminka, mléka, jinak voní, když se vaří brambory, jinak voněla
za mého mládí řeka Nisa, františek a purpura ve svátky vánoční. Mimořádně silně
voní pryskyřice a les. Jinak smrkový, jinak borový. Voní hovězí polévka,
smažené houby, svíčková, vuřty na rožni.
Vůně to byla úvodní píseň, když jsem
pradávných v dobách (kolem roku 1960) přišel do města Hrádku rozloženém po
obou stranách lužické Nisy. Město
páchlo, ale mně vonělo sušenou stromovou kůrou zpracovanou při výrobě činidla v místním
chemickém provozu. Už jenom tekoucí řeka smrděla, jak moje máti říkala, jako
sto čertů. Romadůr a olomoucké syrečky také nejsou vůní pro slečinky. Naopak v Liberci
voněla celá Ruprechtická ulice u továrny ,,Lipo“, co vyráběla cukrovinky. Pod
nádražím, taky v Liberci, pražila děvčata kávu a pokud přepražila a proces
pokročil, pak zápach ničemu nepodobný a nebývalé intenzity se šířil městem a
zdálo se, že nás zahubí. Co to však bylo proti barevnám libereckým,
frýdlantským a tanvaldským. Ty když otevřely sudy s močovinou, tak
zaplakalo leckteré oko z blízkého i dalekého okolí.
Vůně vás prozradí i vy si vzpomenete.
Klidně zavřete oči a nechte se vést. Vůně je jako horský vůdce, průvodce
sklepením. Vůně vás vrátí do dětských let, kdy bylo všechno jednodušší. Nebylo
třeba spousty věcí a pomůcek, svět kráčel tam, kam měl. Máma, táta, sestra i
bratr, každý někoho měl. Víte, jak voněl pravý, dětský déšť? To byla krupicová
kaše mého mládí, déšť, co šveholil a studil za krkem, jako hodinky, co jsme
neměli a olej z olejniček do soukolí stařičkých kol. Voněla i tráva,
kostky chodníků, asfalt na vozovce, když nám zapršelo. Táta se rozčiloval –
když pršelo dospělým, svět se nezměnil. Voněl náš věk, naše tělo, polibky i
láska. I ta voněla po všech čertech.
Když zavřu oči a zastavím se, opět ji
cítím. Jsou tu všichni, není třeba dušičkových svíček, jsou tu. Voní po všem,
co milujete, po vůních dálek, po koze ve chlívku, po moři plném soli, po slzách
kdysi vyplakaných. Po suché trávě, po senu, po mechu v lese, po všem, co
tam volně roste, po houbách, po potoce, co si jen tak po kamenech skáče….
Běžte, už běžte. Je toho moc, je čas si odestlat a na chvilku se uložit ke
spánku po obědě. Usnout a spát. Nechat si zdát o vůních, kterých je plný svět.
Svět barev, svět lidí, svět vůní. Každá je jiná, tak voní i člověk. Tak voníme
všichni. Celý svět je plný vůně našeho lidského bytí…
Žádné komentáře:
Okomentovat