Mé první hnízdo ptačí, můj rodný dům stál
kousek pod hřbitovem, téměř na úpatí hory. Pod kostelem
s čitelným nápisem ,,Nordlicht“, což se dá přeložit
jako polární záře. Pro
hospodu kousek od Liberce, co už dávno nestojí, název k popukání.
Už jenom proto, že je těžké vysvětlit čtyřletému klukovi, co
je polární záře, severský jev v našich krajích neobvyklý.
Ve staré německy psané encyklopedii je tomuhle vzdálenému
fenoménu v atmosféře věnován i obraz, něco jako světlé
záclony nad nehostinnou krajinou s ledními medvědy v závějích
zmrzlého ledu.
Klapka - stojím s otcem o deset let později
trochu výš u památné lípy, kde to kdysi schytali husité. Torzo
lípy, co tam stojí dnes, můžete vidět na cestě z Machnína
do Chrastavy. Táta se rozhlíží po nebi a mě zaujala jiná
podívaná. Tam, na čtyřech hodinách nad Libercem visí divný
světélkující mrak: „Je to ta polární záře, nebo není?“
Psal se rok 1961 a Liberec už víc jak rok nebyl krajským městem.
Táta to těžce nesl. Narodil se tady a pro něho bylo město pořád
metropolí severu: „To svítí Liberec a na obloze vidíš odraz
v mracích, to máš skoro jako tu polární záři.“ A bylo
na světě vysvětlení proč pod temenem machnínského kopce
pojmenovali Němci hospodu „Nordlicht“.
Mě opravdu zaujalo intenzivní světlo, co vydávalo
město. Světlo jako odpad, co nikdo nepotřebuje a je ho všude
spousta. Světlo pouličních lamp, rozsvícených oken, tramvají,
aut, vagónů a parních lokomotiv na libereckých nádraží. A tak
mi to v hlavě divně šrotovalo. Proč město tak málo šetří,
když já musím zhasnout pokaždé, když jdu z jednoho pokoje
do druhého? Pořád slyším: Šetři! Ve škole máme na chodbě
v rámu pěkně pod sklem větu J.A.Komenského: „Šetřiti se
dá i z mála, jen začni a vytrvej.“ Asi Jan Ámos zrovna
nemyslel na Liberec, když se bavil se sousedkou o polární záři
nad Lešnem, ale jistá paralela by tu byla. Po hospodách J.A.K.
chodil. Musel, když doma vyhořeli. A tak mi táta vyprávěl a já
jedním uchem sem, druhým tam, bavil jsem se jen pomyšlením na to,
jak se doma vykašlu na šetření elektrickým proudem…
Klapka - píše se rok 2011. Je to padesát let, co jsem
stál s tátou u památné lípy na cestě do Chrastavy. Liberec
je zas o něco blíž a na všech hodinách od východu k jihu
svítí a svítí. Snad jenom světla parních lokomotiv na hlavním
libereckém nádraží zhasly. A Ještěd vpravo na úrovni lípy
svítí, ale jinak - jako by tam přistáli ufouni. „Nordlicht“
už dávno dostal novou fasádu a málokdo si ještě pamatuje, že
šlo o hospodu s nápisem na straně půlnoční.
Za zády mám dvě městečka - Chrastavu a Hrádek nad
Nisou. Je v nich krásně. A kousek od nich leží historicky česká
Žitava. Ta je už nyní pár set let německým městem v Sasku.
Bývala naše, víc česká, než Liberec, než Machnín s hospodou
„Nordlicht“. Z nové silnice, když k ránu pozvedneš zrak
z mlžného oparu chladného jitra je vidět Polární zář a
svítící oblohu odrážející světlo ulic…
Jak je ten svět malý! Dnes má každé lidské sídlo
svou polární záři, svůj nordlicht. Každý kluk má svého tátu,
který mu rád vypráví, jaké to bylo, když on byl malý. Kdo, kde
a za jakými okny žil, co a v které fabrice dělali, kam a na
které nádraží výrobky vozili. Budeme se ještě dlouho vracet ke
světlům, která připomínají světlo hvězd vzdálených
severních krajů, kdy nordlicht
neznamenalo jen hospodu, ale zase ne víc, než jeden klukovský
sen….
Žádné komentáře:
Okomentovat