Rok 1953 byl jedním z řady těch, co následovaly, pozoruhodný. Mně aspoň zaujal tím, že v tomto roce jsem šel poprvé do školy. Do první třídy. Byl to rok pozoruhodný i tím, že jsem měl být očkován proti záškrtu. Matka byla nemocná a proto poprosila sousedku, aby se mnou na očkování zašla. Zdůraznila, že jsem velký, že 1. září už jdu do 1. třídy, že tedy plakat nebudu. Zmýlila se. Rozplakal jsem se už u branky, u mostu přes Nisu jsem řval a sousedku jsem na schodech MNV kousnul, roztrhl jí blůzku a natrhl ucho. To když jsem viděl kamaráda, Rudu Reichla, vcházet do čekárny a čurat si do krátkých kalhot, které jsem mu mimochodem tolik záviděl. Paní Ešnerová velmi dobře zvládla celou situaci a po rozumné dohodě, kdy já budu mlčet a ona mluvit, jsme maminku přesvědčili, že jsem brečel jen málo, ale horší je, že nám nakonec nedali razítko do očkovacího průkazu. Ten škrábanec od jejího nehtu na mém ramínku si Ešnerka vychutnala, bolel mě dost dlouho.
Jen škrábancem ovšem ten rok neskončil. Umřel nám Stalin a fakt se nepamatuju na to, než že matka mi později právě Stalinovu smrt mockrát předhazovala. Celý národ brečel, a tak jsem řval u rádia na zahradě na houpačce taky. Tlampače na sloupech hrály oblíbenou Stalinovu Suliku do umdlení od půlnoci do půlnoci. Pak nás ještě postihla měnová reforma, která rodiče ožebračila a mně snížila dotaci na kino i na sladkosti a budoucí školní kapesné.
Konečně bylo 1. září roku 1953 a čekala mě má první cesta do školy. Naše vesnice měla školu národní, to bylo 5 tříd od první až do páté. Už první hodiny a přestávky mě donutily přehodnotit vcelku dobrý dojem, který v nás prvňácích zanechal náš řídící učitel pan Jiránek. Jeho okřídlené: „Useknu ti ruku u samé pr…,“ mělo zabránit naší dětské konverzaci uprostřed vyučovacích hodin. To horší mělo ale přijít. O přestávkách jsme se bavili hlučně a mnozí z nás mezi sebou německy, neboť to byla mateřština řady mých spolužáků. Pan Jiránek ji však nesnášel. Do Machnína přišel na umístěnku přímo z Prahy, nerozuměl jí a měl za to, že chceme vrátit kolo dějin zpět a dát německé řeči přednost před češtinou. Byla to sice blbost, ale každý z nás za to dostal rákoskou přes dlaň. To, panečku, štíplo, že si to pamatuju, na rozdíl od němčiny, dodnes.
No prostě, rok 1953 byl úžasný. Co všechno jsem se naučil! Nebylo nad to, začít školu od 1. září 1953…
Žádné komentáře:
Okomentovat