O čase se už přestávám s lidmi bavit. Čas nemá nikdo. Čas prostě a jednoduše není. Čas jako veličina, celebrita, VIP není ke koupi. Času zbývá už málo. Časem je nutno šetřit. Máš čas? O času mi ani nemluv. S časem jsem na tom špatně, s časem jsem na štíru. Dej mi čas. Mít tak čas. Vyřeší to čas. Čas jsou peníze, času je málo a voda stoupá. Čas vypršel, nadešel čas rozhodnutí. Už nemáš čas. Najdi si čas. Čas na oběd. Čas pro reklamu, časovka jezdců na kole, čas vítěze, času má habaděj, čas na rozmyšlenou. Čas, kdy to šlo, je už za námi. Čas, to je jediné, co mu schází. Hodiny ukazují čas… Až budeš mít čas, tak zavolej.
Nemám čas. Nic nebolí víc, když slyšíte tohle okřídlené rčení. Jak rychle a snadno opustí vaše ústa! Automaticky, jak razítko kdysi v pase. Vyklouzlo z pusy a dopadlo hlučně, hlasitě a už ho nikdy nikdo nevzal zpátky. Čas nečas, o čase jako o chlebu. Používáme ho stále. Čas prostě hraje výraznou roli v našem životě. Čas se nedá zaplatit ničím, a pokud ho opravdu nemáme, jsme čísi otroky a čas nad námi získal vrch. A to je špatné. To jsou ti workoholici, anorektici, závisláci, co ujíždějí na čemkoli a trápí své okolí. Ti, co neumí hospodařit s časem, kterým nevadí, že časem všechno, co dlouho budovali, jednou a třeba navždy ztratí.
Čas je jako pilulka, která umí léčit, ale i hodně uškodit. To tehdy, pokud někdo má čas na blbosti a věnuje jej něčemu, co škodí, co je kontraproduktivní. Mám toho času tak, tak, slyším čím dál častěji. Jako by se rodily děti s hendikepem, s hodinami, které jsou kratší, než u ostatních. To, když jim jejich ambiciózní rodiče naplánují život už od první třídy tak, že ti nešťastníc, nemají čas na hraní a život, který patří k jejich věku. Ne závodům, kariéře a penězům. Vím, že život je stále tvrdší, že je dnes o něčem jiném, než který jsme žili my starší, ale nemít čas na hraní, jenom tak, na obyčejné, dětské blbnutí je proti samotnému bytí. A musí se i vymstít.
Čas měl by být na všechno, nesmí být rozpočítáván na minuty. Nejsme na světě proto, abychom tu byli na písknutí. Jako na vojně v Milovicích. Nástup na kulturu, čas na mytí, na holení, na snídani. Nástup do zaměstnání. Na každou minutu na pásu, na všechno jsou tu normy. Čas jsou peníze a my, lidé, jsme ozubenými kolečky a součástkami. Dobře namazaní, jsme součástí soustrojí, které vyrábí a vyrábí. Vyrábíme tisíce, miliony nepotřebných věcí, v úkole, v čase, který je na tuto výrobu rozpočtován, a který se musí dodržet. Splnit plán. Víte o čem mluvím. A tak se honíme, abychom splnili, co zadavatel někomu slíbil a vyrábíme něco, co je zbytné a používáme k tomu čas, který by se mohl spotřebovat jinak, jinde a mnohem líp.
Jsme otroky společnosti, která znásilnila čas, která je nemocná a která místo léků, přidává na tempu sebezničení. Vyrábíme stále všeho víc a víc. Kritériem úspěšnosti je zisk, z lidí vymačkává stále víc a víc. Za stejný čas, za přesčasy, v třísměnném provozu vyprodukovat víc a víc zboží, které už z obchodů přetéká na chodník do ulic. Je ho čím dál tím víc. Obchody jsou přeplněny zbožím, regály praskají ve švech a lidé stále víc a víc pracují a stále tohle tempo zvyšují.
Dřív lidé rozbíjeli stroje, kterým dávali vinu, za to, že je ničí, vykořisťují. Dnes mohou lidé ničit obchody a zboží. Mladí k tomu mají velmi blízko. Nechtějí otročit času, jsou přejedení. Mají víc, než potřebují, a uvědomují li si, že to není normální. Že přišel čas, kdy společnost zisku už není společností pro generaci mladých, která chce mít čas na cokoli, která nechce žít jako jejich rodiče. Nechtějí otročit času, ve kterém neznamenají lidé nic, pokud nevyrábí zboží v časovém limitu.
Žádné komentáře:
Okomentovat