Až ta tu jednou nebude, zmizí ze světa kus historie. Tady už nejde o sladká mejdlíčka, co jsme si kdysi kupovali za dvacetník. Známka, aspoň pro nás, kluky, co jsme je sbírali po jedné, každá měla téměř cenu tuny zlata.
Známky. Jedna, nebo celé hrsti, obálky v Pofisu, sáčky za tři, pět, za deset kaček na osobu. Žádný z nás nebyl organizovaný filatelista a měl k tomu řadu důvodů. Byli jsme nezávislí. Nebyli jsme členy žádného klubu. Jeden druhému jsme se „poctivě“ snažili vyčudit, co měl ten druhý za raritu. Singapur, Indočínu, západní Austrálii. Bezva byly Francouzské kolonie, třeba Kaledonie. Dodnes si pamatuji, že jsem ji nenašel na globusu. Dnes bych si kliknul na počítači a romantika by byla v cuku letu pryč.
V té době frčely známky Indonésie, Maďarska a Monaka. Vzducholodě, sloni, známky podle románů Julia Verna. Vyměnil jsem je i za baterii z tátova auta. Tu potřeboval Franta, protože vysílal signály civilizacím na jiných planetách. Můj táta autem v zimě nejezdil, a když na jaře auto nastartoval a ono nic, zjišťoval důvod. Potom mi standardně nařezal a Franta musil baterii vydat, tudíž se mimozemšťanům nedovolal. Jo, to byly časy!
Já jsem dědovi za pár známek čínských chryzantém, nosil každou neděli tašku se známkami na burzu v poštovním domě ve Vaňurově ulici v Liberci. Chodil tam i Franta Musil a štípnul tam dědovi pětimarkovou známku německých kolonií. Svěží, bez nálepky, z Toga nebo Kamerunu, to už si tak přesně nepamatuji. Já ji pak od něj koupil a vrátil tak, aby to děda neviděl.
Děda mě hodně naučil. Jak sbírat zámky, co sbírat, abych nenaletěl a sám byl seriozní. Tak to říkal. O kterých pochybuješ, že nejsou pravý, ty si nechej. Nesnaž se je prodat nebo vyměnit, za tu ostudu to nestojí a budeš se cítit líp. Měl pravdu. Podvádět se nemá ani u známek. S oblibou říkal: „Začíná to překročením rychlosti v obci a končí to podvody na radnici.“
Dvě známky za čtyři, čtyři za pět. To byl můj svět. Svět moří a oceánů, korálů, hvězd, pirátů a hrdinů války. Bolívar na známce Venezuely, Argentiny, Evita Perón, nějaký fousatý kněz. Nový Zéland, Comorské ostrovy, Maledivy, Zanzibar, Cejlon, Anglický Kuvajt, ten bastard Hitler, Jónské ostrovy.
Poštovní známky. Kam se hrabaly učebnice zeměpisu a dějepisu! Slavní fyzici a chemici, botanici a pantátové, králíci, kedlubny, a všechno, co na poli roste a co vás napadne, to všechno na známce najdete. Úžasný svět poznání! Já z toho byl celý vedle a to mi zůstalo. Umím se radovat z každé nové známky.
Už to dnes není svět dítěte. Dědeček dávno zemřel a zůstaly mi po něm sešity a nějaká alba známek. Občas je otevřu a cestuji časem. Pak kolem mě běhá Mao, velký čínský vůdce a honí se s maršálem Peronem po ulici. Jim sekunduje Bolek a Lolek a to nemluvím o Československu. My měli nejhezčí známky z dílny malíře Josefa Lieslera: Pražský hrad, Guernica od Pabla Picasa, umění... Znám je všechny. A mám je pořád rád.
Známky. Už nespočítám jejich zoubky, už nemám trpělivost zastrkovat je a hledat jejich vodoznak. Přesto a právě proto, neházejte je do koše. Je v nich něco z vás, hodinový nepokoj, to, čím bije srdce, které nám odměřuje čas. Občas si poštovní známku pořádně prohlédněte a řekněte si potichu: Ta je krásná, a není jenom krásná je o něčem, umí mluvit…
Žádné komentáře:
Okomentovat