Často se nyní přistihnu jak stojím v těch nových obchoďácích, kde je absolutně všechno a prohlížím si nějakou tu výstavu. A že jich je! Není chodby, průchodu, či prázdné kóje, aby tam někdo něco nevystavoval. Hasičské stříkačky, torsa tramvají, modely letadel, architektovy nálezy, staré pohlednice, fotografie...
U těch bych se chtěl zastavit. Barevné, nádherné fotky. Fotky z Gruzie, od moře, z hor, z lesa, domů i lidí. Všechny jsou krásné, lesklé, veliké, profesionální. Výstavy fotek naprosto převažují. Čím to bude? Máme tolik vynikajících fotografů? V tom to jistě nebude... Dnešní fotoaparáty umí to, co před nimi jen málokdo. Umí krajinu upravit tak, jako kuchař králíka, rybu nebo kuře. Stokrát jinak. A fotograf? Kde kdo ví, co kdo už před ním fotil, co se nosí, co vyfotit. Jsou mezi nimi skuteční mistři, jsou mezi nimi i kopisti, plagiátoři, řemeslníci a obchodníci. I s fotkami jde kouzlit, jako se vším. Dnes se fotovýstavy podobají jako vejce vejci. Jsou barevné, lesklé, dívky na nich jsou nahaté, na skalách, v trávě, u moře obložené květinami, ovocem, s rozcuchanými – vlajícími vlasy, hubené.
Fotky z těhle výstav, všude kam přijedete jsou si podobné jako jedna druhé a obě z hygienické stanice. Po liposukci, operaci kyčlí, očkované, dobře seřízené náramkové hodinky. Opravdu se s nimi roztrhl pytel. Lidé dnes nechodí po muzeích a galeriích. Tyhle instituce musí za lidmi. Dřív to bylo do závodních jídelen, do kin, na koncerty, dnes to jsou ty – nás drtící – mega obchodní centra, kde nás šokují, bezpohlavní, nesolené, nemastné, nic nevypovídající výstavy fotografií. Ne všechny, ale naprostá většina.
Co mě štve, je ta jejich sterilita. Profesionalita, bezchybné provedení – zachycení nudy světa v přímém přenosu. Tím nemyslím fotky z války v Gruzii a jiné katastrofy na planetě. Je mi z toho zle a nejsem sám, kdo tohle kritizuje. Tisíckrát přežvýkaný námět, unylý pohled do neznáma, prázdné jako obličeje sochy nesochy hyzdící naše města. Jako by tu někdo měl patent na to říkat mě nebo vám, co je a není umění... To musíme posoudit my sami.
Dnes kdokoli může říci, tak tohle, to je umění a kdo to nevidí, je za hlupáka. Jsem přesvědčen, že jde jen o princip ,,drzého čela“. Umění je pouze to, co něčím osloví, políbí, pohladí, usnadní mi žít. Ostatní je jen bolení a plné tlusté střevo toho, kdo prostě neumí a nechce. Je bez talentu a ještě větší hlupák jej v tom podpoří.
To se týká rovněž každé fotografie, která páchne klišé a komercí. Budiž, ať fotí, ale vystavují tam, kde pochody přírody jsou jisté, kde spláchneš a voda tě očistí od špíny, dekorace a příznaku choroby.
Žádné komentáře:
Okomentovat