O drátenících a nejen o nich

V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku, po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jsme mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka. Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod hřbitovem, v bývalé německé hospodě Severní záře, kde jsme tehdy s rodiči bydleli.

Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.

Byl jsem od přírody zvědavý. Slovo dalo slovo, a dráteník putoval od branky zahradou do domu. „Mami, vedu ti hosta, pana dráteníka!“ Maminku téměř schvátil infarkt. Tušila už delší dobu, že s mým sociálním cítěním bude potíž, ale dráteníka do domu pustit nechtěla. Nicméně už za deset minut ten velmi zajímavý muž seděl v kuchyni u stolu, popíjel kafe, chroupal nějaké sušenky a vyprávěl.I maminka měla ráda příběhy a ve spojení se mnou, jsme se měli na co vyptávat.

„Jste od Trenčína?“ začala maminka a pokračovala: „Jste sám nebo máte pomocníka? Povídejte, kde všude jste byl, jak se vám líbí ve světě. Máte děti? A co vaše paní na to, že jste tak málo doma?“ Ani já nezůstal s otázkami pozadu a položil tu zásadní“ „Hrajete kuličky?“ Po sušenkách přišly na řadu už vychladlé buchty a dráteník, už usazen v proutěné židli, se na mě podíval, jako by si vzpomínal na své děti daleko odtud.

Vyprávěl ani ne tak o pavučině drátů, které umě pospojovány jako zázrakem držely opět vodu v kameninovém hrnci, ale o tom, kde se tu u nás dráteníci berou. Asi mu bylo teskno. S povzdechem vzpomínal na hory vysoké až do nebe, kde žijí lidé jako on, kde roste leda oves, brambory, a kde je nouze a hlad. Řekl, a to si pamatuji doslova: „Kdybych se jednou za den mohl najíst ovesným chlebem, nechodil bych světem drátovat“.

Jen těžko taková slova chápe kluk, kterého do jídla museli nutit. Tenkrát mi ani nedošlo, že to nejsou prázdná slova, že lidé opravdu mohou mít hlad. Já už vlastně víc dráteníků ve vesnici neviděl. Podobných obchodníků a řemeslníků ubylo. Svět se změnil a lidé začali prasklé hrnce měnit za kovové, plechové, litinové, titanové, keramické a ty, pokud dosloužily, šly do popelnice. Mně, kluka z Machnína, začali zajímat i jiné věci až mnohem, mnohem později.

Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká, Tvrzovka, Čadca. To poslední bylo hlavním městem dráteníků. Muži v té době už desítky let odcházeli do světa spravovat hrnce a domů se vraceli, aby rodinám přinesli peníze na živobytí. Zvykli si, ale domov jim scházel. Byli to cestovatelé, ale jejich srdce zůstávala doma. Ruce pracovaly, drátovaly i od Ještědu daleko široko, v kruzích, jako když kámen do vody hodíš.

Ten obyčejný dráteník, kterého jsem jen potkal před šedesáti lety v Machníně měl v sobě, co mnoha lidem dneska schází. Úžasnou věc bojovat a žít…