Listopad roku 2011. V celé republice nespadla ani kapka vody. Snad poprvé, co si pamatuji, zde bylo počasí stejné jako ve zbytku republiky. Nebo řečeno jinak: Není stejné počasí na severu Čech jako v ostatních krajích. Když je jinde sucho a z polí se práší, řeky obnažují dna a studny schnou, pak u nás nevíme, proč jinde panikaří.
U nás jde o strach z vody, která rychle přijde, a přehrady na Nise ji včas nezadrží. Složité to není, ale jde o odhad a hlavně ozkušené lidi na správném místě. Tohle počítače neumí. Předvídat, hospodařit a vodu správně používat. Úsměvné je, že vodárny zdraží vodu, pokud ji používáte míň. Tady se točí kolo pokroku a rozumu pozpátku. I když, co já vím. Kšeft, či obchod s vodou je rovněž byznys, kterému moje generace moc nerozumí. Vemte si jen, co stojí balená voda. Fenomén, který jsme my starší opravdu neznali. A přitom jsme o nic nepřišli. Ano. Tam, kde voda z kohoutku smrdí chlorem, budiž. Ale v Liberci, v Chrastavě, nebo v Jablonci, tomu přeci tak není. Příroda, ta mocná paní, co čaruje s vodou, s počasím, si zamanula mít dobrou vodu. Chutnou. Říká se o ní, že i lahodnou, takovou, že zahání, ukájí i sytí. Přetransformovaná v pivo, polívku, víno, v melouny, v ovoce a kompoty je zázrakem našeho přežití. Je to s ní jako se vzduchem. Pamatujete jistě, to co bývalo kolem nás a bylo k dýchání…
Hodně se toho za pár desítek let změnilo. Voda v Nise už nemá barvu, kterou barvily místní barevny. Textilní barevny skončily a v Nise plujou opět ryby a s nimi přemnožení potkani. Voda se stala mocnou zbraní, ale zaplať bůh, u nás tomu tak není. Dá se říct, že je jí dost, pro toho, kdo s ní umí hospodařit.
Machnínské vrty artézských studní čerpají vodu z hluboko uložených zásob. V Jizerkách a na Souši rovněž, doufám, voda bude vždycky. Horší to má zbytek republiky na rovinách a pláních. Tam pociťují, když měsíc nezaprší. U nás je to o deštnících, pláštěnkách a holínkách. O Smědé, Jeřici, Nise a o lidech, co jí hlídají.
Voda umí vzít životy, ploty, vrátka, chalupy, psí boudy i s voříškem. Být s ní kamarád, znamená umět v ní plavat, předvídat, vědět, kdy asi zaprší, opravit cesty, zpevnit mosty, znát, kdy jít na houby. Je to jako mít představu o světě, stále se nechat něčím novým překvapit. Vemte si jen, co bude s těmi velkými ledovci, až se ta naše Země oteplí. Pak budou všechny naše dosavadní poznatky o vodě, čtením pro děti.
Nestrašme se. I s tím si příroda poradí. Horší je, že z toho opět může být jen velký byznys, jako s tou balenou vodou. A lidé? Ti opět naletí, jako pokaždé. Zatím se nic neděje, a proto se neplašme. Co přijde, to má přijít. Máme i jiné starosti. Běžte se napít, třeba jen vody. Neuškodí, a rozhodně zahání žízeň. Tak na zdraví, mí sousedi, za zdí mého bytu!
Žádné komentáře:
Okomentovat