"A odkud jsi, panáčku?", už asi nikdy neuslyším: "A kam jdeš, smím li se ptát?" Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou.
Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství. Mít kolem sebe všechny, které jsem měl rád. Rudlu, Jardu, Petra, Pepíka. Bojara, Šmudlu, králíky, kterým jsem chodil na mlíčí ... Večer se umejt a rychle spát. Zítra je neděle, nikam se nejde, škola nebude, na hřišti u Nisy se hraje přátelák. A to hlavní! Spíme ve stanu. Rychle spát znamená, že vstáváme v jednu v noci a jdeme na koupák. V Machníně za školu, za dřevěnou ohradu. Tu přelezem a trávou do vody, která je studená, že trnou zuby a bojíš se udělat tempo, ale musíš, nebo se utopíš dřív, než bys řekl švec.
Byly to úžasné roky. Dnes bych se jich bál. Byl jsem to vůbec já? Nebyl to jenom film, sen, který jsem si přál? Poslechněte, vy, nezdálo, se něco podobného i vám? Když si tak vzpomínám a sedím v křesle, říkám si: To jsem nebyl já. Tak odvážný jsem nikdy nebyl. Noc patří odjakživa peřinám. Studená voda, v noci na koupališti to není šálek mého čaje. To jsem asi četl někde v novinách...
Svět patří odvážným a každý je svým způsobem optimista, i když… Co já vím? Byl to krásný sen a jmenuje se mládí. Mládí a snění jsme prožili všichni a byly to krásné.
Žádné komentáře:
Okomentovat