Tak, jak je v Liberci? Ptají se mě známí. A já jim odpovídám, že jsem pořád doma a že nevím. Ven, že nechodím. Není to pravda. Liberec se vám zažere do kostí i když budete sedět doma za oknem. Je stále s vámi, v bytě na Ruprechtické ulici, na Dobiášovce, na Sokolském náměstí. Je i ve vás a stále bude v těch, co práskli dveřmi a odjeli na vždy do Austrálie, Pretorie, Kanady... Liberec je jako lýkožrout, jako svrab, co se zakousne do svalu srdce a navždy tam zůstane. Do smrti, po celý život, na míle daleko, a přesto, když oči zavřete budete napořád s tímhle městem. Když polezete ráno do kalhot, večer do pyžama, bude se vám o Liberci zdát.
My, co jsme se v něm narodili, chodíme Husovkou a kolem porodnice se zvláštní úctou. Já ještě o kus dál. Tam jsem každé ráno stál a čekal až se otevřou dveře školní budovy. A ještě kousek dál. Budova univerzity. A dál, dál, dolů k přehradě, nebo kolem rozhlasu na Českou chalupu. Stokrát, tisíckrát. Na opačném břehu, to musíš zas hluboko pod hladinu a strmě do kopce k Ještědu. To je Liberec.
Žije se tady dobře, a kdo si stěžuje, chce žít ještě líp... Vím, to z vlastní kůže. Záleží na tom, zda hodně sportuje, je mladý a zdravý. Takový, žel, už nejsem. Liberec je městem především pro mladé a pro sportovce. Co s námi, pamětníky? Jsme jako okopaná srdce. Stále tluče, sem tam ale hrozí arytmie. To potom občan Liberce hledá velmi rychle kam by si sednul, kde by si odpočinul. A to je kámen úrazu. Není to sice velká investice, ale kde nejsou peníze, tam jsou problémy s veřejnými záchodky a lavičkami.
To první se dá obejít a navštívit ,,proklínaná“ obchodní centra v uprostřed metropole. Horší je najít lavičku a vystrnadit z ní bezdomovce. Obé je problém. O čistotě lavičky pomlčme a o bezdomovcích raději ani nemluvme. Tady, paní primátorko, popusť uzdu své představivosti a vezmi si tenhle úkol za svůj. Laviček a drobné městské plastiky je málo, naproti tomu počet bezdomovců v Čechách roste rok od roku. Jsi velitelkou a drobíš chleba městské stráži, která se s bezdomovci kamarádí a toleruje jejich chování. To by mělo jednou skončit. Strážníci nejsou ani sociální sítí, musí být ke všem stejní, nekompromisní. A k těm, kteří pracovat nechtějí musí být důslední a ne se k nim jen točit zády...
Všichni jsme někomu za své činy zodpovědni. Za tyhle nešvary nemůže pravicová vláda, ale místní, lokální animozita, přehlížení problémů. Zlobíš, rušíš pak zaplatíš. Nemáš čím? Máš dvě zdravé ruce, třeba rozum mdlý, musíš si svůj trest odpracovat. Ve žluté vestě s nápisem kolik dní musíš pracovat, byť by to byla tvá první práce bezdomovce ve prospěch města, které tě nezná a které chce vidět tvá shrbená záda a ruce jak pracují.
Liberec je městem, kde se pře staré s novým, kde střed města je zahlcen betonem a kde není místo ani peníze na malé bronzové sošky a na lavičky. Kde se pořád krmí holubi a bezdomovci. Odkud jsme, doufám jen na čas, vyhnali turisty a investory.
Držím palce, paní primátorko, tak jako vám drží účes a úsměv na tváři. I já jsem věčný optimista a věřím v zázraky. Liberec je stále krásné město a věřím, že bude ještě krásnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat