Nevysychala nikdy a bylo s ní spojeno mé dětství. Pokaždé jsem se na ni těšil. V době sucha mi připadala svými hlubokými zářezy do dna lesklé hlazené plochy solná jezera a planiny daleké Afriky, v létě zčeřenou hladinu rybníka plnou predátorů a lovených obětí potravinového řetězce. V zimě? Zamrzlý proud Norského moře, vhodný pro projetí na jedné noze.
Kaluž? Ne! Něco víc. Radost za každého počasí. Dětský sad, mír, svět, co kdo chce na ploše tří metrů čtverečných z jedné strany na druhou, napříč celou nedlážděnou ulicí, nekrytou asfaltem, ale pravou nefalšovanou lesní cestou u nás na Bedřichovce mezi Machnínem, Chrastavou, Novou Vsí a lesním muničákem hlídaným vojáky. Ti také tudy pravidelně jezdili na náklaďácích vzadu na korbě pod plachtou. Když vjeli do kaluže, a nebyla jediná na téhle cestě, vždy mocně křičeli, smáli se a nadávali. Mlátili samopaly o podlahu korby náklaďáků a pokřikovali na mou maminku, aby mě tam nechala a jela s nimi hlídat munici…
Maminka, a to musím po pravdě říci, to nikdy neudělala, i když jsem se jí vždycky na to zeptal. Neměla to prý ani v úmyslu… Byly mi čtyři roky a bral jsem svět kolem mě i kaluže na Bedřichovce v lese vážně. Svět se vážně má brát a v tomhle věku by každý měl mít svůj řád.
Každá kaluž stála za prozkoumání, každý odposlechnutý rozhovor byl novým poznáním uloženým v mozkové databázi, aby později, třeba ještě téhož dne večer v posteli, se stalo závažným tématem před spaním. Ó maminko! Ani jsi netušila, že tyhle procházky prašnou lesní ulicí, se staly zdrojem mé fantazie, hledáním a nalézáním odpovědí na mé otázky. Proč, proč většina z nás dětí nemohla vidět kaluž, aniž by se do ní nerozběhla? Proč dodnes nemám rád užovky a pletu si je se zmijí? Proč nevezmu do ruky ropuchu a nestrčím ruku do vody, když skrz vodu nevidím až na dno?
Přesto neznám lepší kulisu života mé planety. Mraky komárů, jejich pískot ustrašeného varování, bzukot vos, včel, much a všech polétavic, co jich pod stromy u nás žilo. Dech lesa plný vzdechů, sténání, praskotu a vrzání. Jako by to byla postel někde doma plná dospělých her.
Tou cestou plnou spadaného listí, vody, bláta a kamení jsem chodil často. Za ruku s maminkou, později i s mými dětmi. To už byla asfaltová, plná obalované živice, zprvu hladká jak dětská zadnička. Dnes jsou tu díry ve vozovce, kde v kaluži vody už neroste nic. Je pryč doba jepic, potápek a vodního hmyzu, který našel domov v kalužích a příkopech mé cesty.
Ach ty hloupá dětská představivosti! Svět špendlíkové hlavičky mi seděl na krku pod rádiovkou, neboť maminka trvala na tom, abych ji nosil a nefoukalo mi do uší… Nefoukalo. A dobré boty k tomu, neboť nohy v teple nosil tehdy každý, kdo nechtěl být nemocný. To jsem vskutku nechtěl a také nebyl, neboť jsem poslouchal rady své moudré maminky.
Však taky na ni často vzpomínám a beru zpátky vše, co jsem kdy potichu řek, aby neslyšela. Nebylo dne, kdy by mne hezky nepohladila, a kdyby to slyšela, moc by ji to mrzelo. Však jsem to taky řekl jenom z mladické nerozvážnosti. To vím jistě.
Žádné komentáře:
Okomentovat