Do Liberce měl přijet kosmonaut Vladimír Remek. Vzor a idol všech těch, kteří chtěli být kosmonauty a nebylo jich v Čechách v těch sedmdesátých letech málo. Je to jako s politiky na výslunní. Dnes je milují, zítra polní tráva.
S Remkem to bylo trošičku jinačí. Děti od mateřské školky si na něco hrají, chtějí být něčím, co imponuje. Pokud by záleželo na dětech, bylo by v Čechách víc kominíků než komiků, popelářů, fotbalistů, bankéřů, policistů a vojáků víc, než tahle země unese. Kosmonauta jsme ale měli jen jednoho a u toho zůstalo...
Syn chodil v té době do mateřské školky v Machníně. Jeho i zbytek dětí uchvátil právě první československý kosmonaut a jeho příběh, který měl být příběhem téměř všech těch dětí ve vilce kousek od Nisy. Jejich vzor měl přijet do Liberce a já neprozřetelně slíbil synkovi, že mu seženu kosmonautovu fotku i s podpisem, a že možná i pro ostatní děti ve školce...
Všechno se pozdrželo. Před ,,zámečkem“ nad Chrastavou zdrželi Remka občané Chrastavy a do přeplněného sálu PKO v Liberci tak dorazil o hodinu později. Nemohli jsme nic dělat, sál hučel jako kotel plný vařící páry. Konečně byl tady. Šel jsem mu uličkou mezi židlemi vstříc...
Remek přišel v uniformě s nejvyššími řády, které mu byly propůjčeny za statečnost a přínos k rozvoji vědy a techniky,kosmonautiky.... „Dovolte, abych Vás přivítal v Liberci,“ víc jsem nestačil říct. Kolem nás celý sál tleskal, atmosféra připomínala hokejové utkání na mistrovství světa. Mirek Macháček fotil, redaktoři novin psali o tom, co dosud v PKO neviděli. Zasedli jsme na jevišti ke stolu a V.Remek mluvil a mluvil. To už Mirek dělal fotky, které byly na konci besedy hotovy, jen je dát kosmonautovi k podpisu. A tady se to zadrhlo.
Loučení se protáhlo a fotky zůstaly nepodepsány. Až pozdě večer jsem našel v kapse saka asi 15 nepodepsaných fotografií. Ale to už byl hrdina ČSSR na cestě zpět do Prahy. Nevěděl jsem si rady a udělal něco, co jsem neměl. Vzal jsem propisovačku a všechny fotky jsem podepsal Remkovým jménem pro všechny děti ze školky. Ráno se syn probudil a první co udělal, zeptal se zda Remek do Liberce přijel a mám-li jeho fotky s podpisem, jak jsem slíbil. Měl jsem. Jakub zářil štěstím a hrdostí .... Kosmonautem se přesto nestal on, ani žádné jiné dítě ze školky.
Když jsem ten příběh o třicet let vyprávěl Vladimíru Remkovi na náměstí před Libereckou radnicí, smál se a odpustil mi. Stáli jsme tam v podstatě dva starší tlustí páni a vyprávěli jsme si vzájemně politické anekdoty z doby, kdy jeden byl na výslunní, coby vzor mládeži a druhý, který si myslil totéž. Oba jsme se hluboce mýlili.
Děti se opět profilují v kominíky, popeláře, četníky, sportovce a závodníky. Na kosmonauty si dnes už nehrají a jejich rodiče mají jiné starosti. Existenční starosti. Bojí se o práci a jsou realističtější, než byli jejich rodiče - my. Bůh suď, kdo bude jejich dětem vzorem. Dějiny se někdy opakují...
Žádné komentáře:
Okomentovat