S jídlem

Nejím. Vybírám si. Vlastně jím všechno. Nepiji mléko a asi bych nesnědl hada. Ale kdo ví? S jídlem jsou trable. Něco málo o tom vím. Tatík byl vegetarián a spousta mých příbuzných jedla jen košer jídla...

Na vojně v Milovicích nám o svátcích vařili, smažili a pekli vždy to samé. Do víka ešusu

šest kompotovaných švestek, o patro níž naprosto univerzální polévka, níže řízek a k tomu uvařené brambory, co se vešlo na naběračku. Po té jsem dlouho nemohl řízek s bramborem, švestkový kompot a polévku ani vidět. A pozřít, to bych se raději zastřelil.

Zapomněl bych na čaj. Jednou jim do toho obrovského kotle s vodou na čaj pro deset tisíc vojáků z Milovic spadl neopatrný místní potkan. Jeho růžovoučké odchlupené tělo leželo na dně a ti, kterým se dostalo čaje jako posledním měli o zábavu postaráno. Sloužil jsem jako záklaďák ve vojenské nemocnici a mám to z první ruky, to není fabulace, to se opravdu přihodilo na podzim roku 1966 v posádce Milovice u Prahy ...

Víc zmatků jsem zažil ještě jednou, když jsem šéfoval mládeži v Liberci. Přijela k nám delegace mládežníků vedená samotnou příbuznou Indíry Ghandiové z miliardové Indie. Ozvaly se hlasy z hlavního stanu z Prahy, že nesmíme zklamat. Pražáci se už těšili, že recipročně Indii brzo navštíví i oni a tak nám dali výstrahu, abychom jim to nepokazili ...

Kam s Indy na oběd? Ještěd, s výhledem skoro až do Prahy! Dohodli jsme se s vrchním číšníkem, že to bude svíčková na smetaně, brusinky, šunkové závitky s křenem a prdelačka, jako ukázka toho, co se na severu baští. A byl to průšvih jako mraky... Delegace, samé tečky na čele, děvčata látkou celá obtočená, zlato a polodrahokamy všude, ve vlasech, na zápěstích, prstech. To všechno by šlo, ale ten průšvih s obědem mě stál odměny a ponižování, že jsem buď blb, nebo nepřítel Indie.

Pražský doprovod indické delegace ustřihl nošení už nachystaného jídla a kopnul mě do holeně. Auta fofrem odjela z Ještědu do nádražní restaurace, kde jim udělali kapra a tehdy nedostatkové kuře, aby si mohli vybrat. Ještě, že to tahle zaplivaná restaurace, mimochodem čtyřka nebo trojka stihla. Byl z toho poprask a pozval si mě tehdy na koberec partajní tajemník. Co prý to bylo za osla, co objednal Indům hovězí. Svedl jsem to, už ani nevím na koho, ale do smrti si budu pamatovat, že Indové kouří konopí a nejedí hovězí.

Příbuzná Indíry mi dala odznáček Světové rady míru, sepjala ruce na čele, uklonila se, hlavu zahalila do průsvitného šálu a delegace odfrčela ku Praze ....