Můj
první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém
lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb
s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji.
Tetičce
v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky
něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské
vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se
styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem
ovšem já nesouhlasil. Navrhnul jsem, aby napsala, že vlnu, camelky a silonky
nepotřebujeme, ale že čokoláda chlapce mého věku pokaždé potěší. Asi to s tou
láskou ke mně maminka nepřeháněla, protože odmítla. Prý čokoláda kazí zuby a
charaktery.
Já
měl radost i z toho papíru, ve kterém byl balíček zabalen. I ten totiž voněl
dálkami a polepený různými známkami působil hodně exoticky, i když byl
pomačkaný a pracovitými celníky natržený ze všech stran. Celníci snad v těchhle
balíčcích od příbuzných hledali instantního Hitlera, revolver v italských
špagetách (a plastickou trhavinu v čokoládě určené pro mne. Je fakt, že když
jsme s klukama čokoládu lámali, představovali jsme si anglické spitfiry, jak
letí od hranic na Machnín, a aby je nezachytily radary, tak rozhazují čokolády
v tom tvrdém staniolu, které ten obraz na radaru rozladí. Báječné spojení
neviditelnosti a čokoládových hodů, prostě klukovské blbnutí…
K
takové čokoládové tabulce jsme se chovali jako praví Eskymáci. Staniol jsme
vyhladili nehtem palce do fantastické hladkosti tak, že se okraje až zdvihaly.
Ten kousek staniolu měl pak úžasnou směnnou hodnotu. Černý obal se zlatými
písmeny skončil většinou jako záložka ve knihách. Ještě dnes na něj občas
narazím ve starých verneovkách, kam jsem ho před léty schoval a pak léta
nehledal.
Samotná
čokoláda, to byl chemický obřad pomalého rozpouštění v ústech na horním patře. To se vám panečku i chřípí
chvělo, jak byly nozdry otevřené a jeden lapal po dechu. Co do té čokolády
dávali dodnes nevím, ale já bych za ni dal všechny své dětské poklady. A k tomu
ten staniol a černý papír... Co bych si tehdy mohl víc přát, než aby se táta s
mámou nehádali, aby už konečně byl ten celosvětový mír a čokolády aby bylo
tolik, že bych se nemusel dělit s ostatními.
Čas
pokročil a čokolády je už dávno tolik, kolik si kdo nacpe do bříška a tetička z
Londýna už není. To jsem jen otevřel knížku Julesa Verna a v ní našel nehtem vyžehlený
staniol ze své první londýnské čokolády. Dnes mezi mnou a čokoládou stojí má
milá paní doktorka Sojková, takže se musím držet zpátky. Jinak bych si zaručeně
dal vše, co je na jídelním lístku, cukrovku vem čert. Pivo, hořkou čokoládu,
anglickou, belgickou čokoládu... Čokolády všech zemí, třeste se! Já se k vám
vrátím a se mnou všichni ti kluci, kteří jsme ji v roce padesát, jako první,
ochutnali.
Žádné komentáře:
Okomentovat