Po
vodě jistého jezera v Káni Galilejské chodil mladý žid Kristus. Matka si
nepřála, aby dcera chodila k vodě ven, Viktorka skočila u splavu do vody . Vody
je plná řeka Nisa a Jabloncem jde jedna řeč, že tolik vody už dlouho tu nebylo,
a že by bylo lepší pro ty, kteří bydlí u dolní části města, aby radši odjeli.
Starostka
Višňové si z pytlů písku nechala udělat do bytu nábytek, knihovnu, křesla i
válendu. Starosta Chrastavy, mimochodem obávaný učitel chemie libereckého
gymnázia, si postavil z písku visutý most přes Nisu blíže k Machnínu. Můj
strýček Walter z Loučné v Hrádku, co po něm pojmenovali hrádečtí radní v čele s
mladým Půtou most, má o něj strach.
Já
měl vodu rád. Kdysi, jako malý kluk jsem s Rudou Reichlem přeplaval soušskou přehradu.
K vodě mám vřelý vztah – převařuji ji. Platím vodné i stočné. Pochopil jsem, že
čím méně se budu mýt, tím více za vodu zaplatím. To ostatně platí v naší
zemi všeobecně. Čím víc šetříte, tím víc platíte. Proto nevěřím fyzikálním
zákonům. Čím víc sněhu, tím větší průšvih s vodou v Železném Brodu. Čím víc úžasné idylky zasněžených stromů a
senzačních zpráv o zamrzlé Jizeře, tím větší strach, co si voda vezme sebou, až
se přihrne z kopce dolů.
Měl
jsem kdysi lodičku z kůry na pohon z kousku mýdla vtlačeného do její zadní
části. Pohon to byl prazvláštní a já léta čekal, v podstatě každé večerní
koupání, že mi lodička uplave. Mám ji dosud. Geniální pohon stojící na rozpadu
hmoty (mýdlo místo atomu) tak docela nevyšel. Šedá teorie v praxi nezezelenala.
Mám
rád vodu pod kontrolou včetně toho, co v ní plave. Nemám rád rozvodněné
rozhozené paže Nisy, které jsem viděl před dvěma roky v Bílém Kostele,
Chrastavě, Raspenavě, Bílém Potoce.... Nemám rád vodu, která se drápe po zdech
domů a odnáší sebou dveře, ploty, psí boudy a bere lidem vše, jako strejdovi
Waltrovi v Loučné v Hrádku nad Nisou.
Dám
si čaj uvařený z vody, polévku s játrovými knedlíčky a koupím si nové holínky
proti vodě. Jen na mně nechoďte s tím, že nejste připraveni, až přijde voda
z hor a vše okolo bude nohama vzhůru. Voda mě pak naštve a mohu odpovědně
říct: Tohle kramaření s vodou chce pevnou ruku a vědět, kdy jde o život a
kdy jde o nic míň, než o kapičku vodu, co ulpěla v očích. Kdy jde o slzy
v očích na památku živých.
Žádné komentáře:
Okomentovat