Jak
jen to říci hezky česky. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. A teď,
babo, raď. Vem si laboratorní váhy a měř, co je česky, a co je hezky. Pokaždé
se s námi hraje s cinknutými kartami. Není kouře bez ohýnku a nakonec, hoď
kamenem, kdo jsi bez viny.
Nalejme
si čistého vína a začněme od čistého stolu, na zelené louce a hle – nejde to.
To ti naši kostlivci, co máme poschovávané doma ve skříních. Ti jsou tou
pomyslnou koulí přidělanou řetězem ke kotníku nohy. To jsou ty boty, v nichž
nás noha tlačí. Jedni jsme obrázkem druhých, podobni si jako vejce vejci. Tak
trochu podvodníci.
Jsme
jenom lidé se všemi možnými vlastnostmi a neřestmi, co jich je a co svět světem
stojí. Co nás dělí od hrdinů občanské války v Rusku let dvacátých? Nedávno jsem
opět četl Šolochovův Tichý Don a Rozrušenou zemi. Nic, nic nás nedělí. Jen to,
že nemáme Šolochova. Zato máme stále živého Haška a jeho Dobrého vojáka Švejka.
Svět je a chce být klamán. Pouze kouzelník mívá jiné jméno v pase a jiné v
občance. Nehledejme nic tam, kde nic není. Jezme, dokud je jídlo teplé, jinak
vychladne. Neznám pragmatičtější konstatování stavu věcí veřejných. Snad ještě,
pokud to pomůže, nic není tak horké, jak se to uvaří. Všechno, co se
v Polsku osolí, není jen ze soli, kterou se v zimě solí ulice.
Ovšem
nejhorší ze všech cest je ta, co vede do kopce teď hned. Dává se jí neomylně
každý, kdo sedne na lep krysaři z Hameln. Dáš-li se svést, pak už se ani
neohlížej, ber každý schod po dvou.
Ještě si cestou nahoru párkrát zařvi Čechy Čechům a těm patří svět.
Nevím,
co si obléknout, venku tají ledy. Přibude tepla i lidí, co budou přemýšlet, co
s načatým večerem, na který nezabírají oblbující nekončící televizní
seriály. Nečekej, že o nic nepůjde. Tak či onak, lidem se v hlavách rozsvěcuje.
Nechtějí být za blbce, otloukánky mocných, za rohožky u zadních dveří panů
poslanců, kteří už dávno nemají důvěru lidí...
Žádné komentáře:
Okomentovat