Když
byl Jakub docela malý kluk, měl rád pohádky, které jsem mu rád vyprávěl. V té
době jsme bydleli v Machníně. Z okna kuchyně jsme viděli na Ovčí Horu,
která uzavírá libereckou kotlinu od západu. Pod ní, v romantických zákrutech
opouští řeka Nisa velký Liberec, aby pod hradem Hamrštejnem zamířila do rovin
za Chrastavou, k Hrádku nad Nisou a ke státní hranici. Mnohokrát jsem prošel
toto melancholické území o ploše několika kilometrů čtverečních, mnohokrát
jsem, vykloněn u okna vagónu připojeného k parní lokomotivě, riskoval žhavý
oharek v oku. Nikdy jsem se nenasytil té krásné barevné krajiny podél
železniční tratě z Machnína do Andělské Hory a dál, dál podél Nisy do Hrádku
nad Nisou.
Míval
jsem tam strach z padajícího kamení, ze zvuků, které vydává praskající dřevo
bleskem zasaženého stromu, užíval jsem si šumění kapek hustého deště, choulil
se před větrnými poryvy sněhu s ledovou vodou. Nesčetněkrát vztahovaly
holé větve ruce po mé čepici, šále, srážely mi brýle a stahovaly bundu z ramenou,
a přesto se stále vracím, abych byl na podzim znovu zaskočen krásou podzimních
žlutočervených bukových listů nad andělohorskou elektrárnou. Ta duhová paleta,
barevná škála není ve výbavě žádného malíře. Tohle umí jenom slunce, když se
opře do strání nad Nisou a maluje, kam svým štětcem dosáhne. Od řeky až vysoko
k nebi, k modré obloze, s bílými nebo černými oblaky plujícími jak středověké
koráby nad hlavou mořeplavce vdechujícího vodní tříšť z jezu pod malou hradní
vodní elektrárnou.
Jako
v té pohádce pro Jakuba o mloku ve studánce při cestě dolů k Nise. Už dole, za
školkou, za posledními domky, kde pod modrými zvonečky rozsetými v trávě, na
loukách pod Ovčí horou žijí užovky, ježci a ve větvích starých stromů sovy,
sojky a mohutné černé vrány.
Tam,
na Ovčí hoře, kde se stráň mění v les, žije ve větvích prvního stromu veverka
Zrzečka, babička a maminka všech veverek, které znám. Každá z nich byla
hrdinkou pohádky vyprávěné na dobrou noc všem dětem v okolí a nejen mému
Jakubovi. V těch místech běhal koloušek Venda, ježek Malá Bodlinka, sovička
Evička. Večer, co večer mě Jakoubek prosil: „Tatínku, vyprávěj, co dělala
dneska Zrzečka?“ A tak jsem povídal.
Vyprávěl
jsem příběhy z kanceláře, ale místo Hanky za stolem sekretářky seděla zelená
žába. Zrzečka byla moje kamarádka Jitka, koloušek byl Standa, šofér Bohoušek
statný jelen. Syslíkem byl Milan z Hejnic, rychlá rybka z akvária Petra z
Podještěda a Mirek Zajíc to všechno fotil.
Večer
co večer jsem Jakubovi vyprávěl, co bylo a nebylo v kanceláři a při tom se z
okna díval na černou Ovčí horu na tmavém pozadí. Na co jsem při tom myslel? Už
nevím. Občas mě tříletý synek zastavil dotazem, jak jsem ten příběh z práce
opravdu dořešil. To jsem se raději vrátil do dějin, k Jiráskovi a některé
příběhy si zaranžoval do našeho prostředí. Co si pamatuji, úspěch měl Brunclík
z Karlova mostu, Braniboři v Čechách a Bratr Paleček v součinnosti mých
kancelářských přátel za pomoci zvířat z Ovčí hory nad Machnínem.
Tak
to mohlo jít až do dospělosti mého syna, ale tak daleko to bohužel nedošlo. Již
ve čtyřech letech začal být skeptický – důsledek výchovy v mateřské škole. A
tak skončily mé snahy nadělat z mých kolegů přítulná lesní zvířátka a polidštit
je. Jakub si našel jiné hrdiny a já zešedivěl.
Jaké
pohádky vypráví machnínští rodiče svým dětem dnes, nevím. Zeptejte se, třeba
někdo ví, kde má domeček malý ježeček a kde spává veverka Zrzečka...
Žádné komentáře:
Okomentovat