Zaplatil
jsem popelnici, její pronájem či vlastně odvoz „popela“, tu tašku odpadu, co
denně vyprodukuje má domácnost. Co může být méně romantické, než to, čím je
krmena popelnice, ta plastiková obluda, kam sypu odpad a pospíchám, co
nejrychleji, od ní pryč. Pokud už mne zajímá, tak jen zda je prázdná, zda se do
ní můj odpad vejde. O ceně za odvoz nediskutuji, nemám jiné řešení, i když si
položím otázku: Kam jinak s ním?
A
přece byla doba, kterou si už jen matně pamatujeme. Je to vůbec pravda? Jak to
bylo dřív? Odvoz komunálního odpadu byla vždy lukrativní záležitost. Radnice si
dobře hlídala, kdo ve městě vaří, co jí a co pije, co se prodává, kde, čím a za
kolik se topí, co se kde vyprodukuje, vyhazuje, co do města přitéká, co
odtéká...
Komu
a za kolik svěřit tyhle zakázky vedoucí ke zlepšení života města? Na to si
města staví radnice, plní je nábytkem, úředníky, topí v nich a svítí a ti,
kteří tam sedí a jsou za to placeni, mají za povinnost řešit mimo jiné i odvoz
všelikerého smetí ven z města. Smetí, které páchne, tleje, je nebezpečné a může
být i zdrojem nákazy a bývá i korupce.
S
odpady bývají spojené trable. To když je teplo na radnici už moc vysoké a
úředník to nevydržel a zasnil se, že jednou bude svět bez odpadu a on se bude
snažit, aby to tak zůstalo věčně. Sen o kanalizaci, která nikam nevede a je
tudíž bezporuchová sní rovněž leckterý vedoucí na radnici. Sen, kdy by si
chodil jen pro výplatu, zalít kytky a utřít prach z monitoru mi nedává spát.
Proč tihle úředníci vůbec chodí do práce a plýtvají tak vzácnou energií, kterou
by mohli věnovat lidem prostřednictvím tomboly, jako to dělá firma Mountfield z
radosti, že ji lidé mají rádi, že ji milují.
Ano,
nebylo tomu tak vždy. Radní končívali i pod okny svých kanceláří, pokousáni psy
s tasemnicí z jídla, které jim předhodili rozzlobení strávníci pochybných
restaurací. Jak daleko je od restrikcí za nevyvezený odpad a zapáchající
popelnici? Čechové bývali kdysi radikální a nečekali na plenární zasedání.
Padaly hlavy, kácela se křesla, dělala se rozhodnutí, kam který úředník pojede
v rámci delegace, aby se něco naučil a svou práci vylepšil.
Všechno
jde, jenom chtít a dílo se podaří. Takhle to jde už celá staletí. My, chlapci z
vesnice, jsme každou sobotu vyváželi opravdový popel, rozbité sklenice a vše,
co se nedalo spálit v kamnech, do zavážky na kraj lesa, do strží do
Stavokombinátu, který si rozšiřoval svůj areál. Vozík plný fujtablů. Za půl
hodiny jsem byl zpátky. Bez poplatků, bez řečí, stejně, jako to dělala celá
ves. Zavážet muldy, vyrovnávat zatáčky rozježděných cest, to všechno z okna MNV
naší obce tehdy řídila paní Ježková a občan Brych.
Nějak
se to potom zvrtlo a bylo po legraci. Na všechno později musely přijít fermany,
zmizely „rozdíly“ mezi městem a vesnicí. Od té doby se všude přestalo větrat
průvanem, topí se a svítí, jako by to měl být poslední den. Není a nebude to
jenom něco, co nás pořád nutí nevydat v práci všechnu energii a čekat, až
přijde někdo, kdo zaplatí náš čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat