Už
nestíhám a občas se ztrácím. Takový pocit jsem měl i jako malý. Pokud se ještě
dneska cítím ztracen, pak tehdy, vidím-li obrazy a bloudím sály paláců. Leningradskou
Ermitáží, paláci města Florencie, Zwingrem v Drážďanech, či sály, které kupec Treťjak
věnoval svým sbírkám v Moskvě…
Tam
všude, unaven jako dítě, usedám na polstrované židle a všemi póry vnímám dusot
koní moskevských bohatýrů, nebo lasturu v hukotu moře s krásnou paní z Florencie,
či děvče nesoucí mi šálek čokolády v Drážďanech. To sedím, ani nedutám,
nedýchám a čas se pomalu vleče. Snad usínám, snad jsem se odpoutal od
pozemského bytí a jsem mimo tento svět, mezi obrazy zhmotněnými proudem světla
pronikajícího žaluziemi dovnitř sálů.Sám jsem tím proudem světla, které
proniklo až k mohutným zlatým rámům, až do obrazu, aby s ním splynulo v jedno.
To jsou mé obrazy... Pak se probudím a kolem mne chodí lidé.
Pamatuji
si, jak to začalo. Výlet. Přihlaste se, kdo půjde do galerie, ostatní rozchod,
sejdeme se u fontány. Bylo nás pět, snad šest, ale ne víc, co jsme se šli podívat
na obrazy. Byla to vzpoura proti většině, vzdor proti rodičovské autoritě,
proti všemu a všem. Z hlouposti a dětského vzdoru se najednou vynořil kůň,
záliba, vášeň... Touha, která jitří ducha a nedá spát. Sály plné slávy, ruce
třímající štětce místo kordů. Svět krásných tanečnic, začarovaných kruhů,
obrazců a pentagramů, kabaly a mystiky tajných znamení, kde světlo a stín malují
po zdech a na obrazy svět osudů a legend. Podobizny neznámých tváří, dětských
hlasů a šepoty milenek, křik dravce.
Obraz
je jak mléko v lahvi, jako zlatá dýně v celé své kráse na poli jižní Moravy,
orel s rozpjatými křídly vysoko na nebi. To vše umí namalovat člověk. To vše
vídám, když si obraz prohlížím. Sedávám tiše, aby se nic z té krásy neztratilo,
aby zůstalo tam, kde má být. Na obraze, ve světě, ke kterému není každému dáno
mít klíč.
Umím
číst a dívat se, vidět, být slyšet a tiše nahlížet. Mít tu čest hledat a
nacházet. Do galerie přicházím s pokorou zhlédnout obrazy.
Žádné komentáře:
Okomentovat