Kdysi
kopal v Machníně hroby pan Láska. Nám, desetiletým klukům to přišlo hodně,
hodně zábavné. Už proto, že hřbitov je
uprostřed vesnice (mimochodem nejlepší parcela) jsme posedávali kolem a zírali,
jak to starýmu Láskovi jde s lopatou. A že mu to šlo!
To
starý Seidl, který bydlel naproti staré hospodě a v kůlně měl hřbitovní kočár
nevídané krásy, nás k sobě blíž nepouštěl. Bál se totiž o sklo svého pulmana,
rols-royse mezi funebráckými vozy. I tak si myslím, že neměl konkurenci. Když
byl v akci, tak ve fraku s třírohým kloboukem, koně s vysokými chocholy a
čabrakami, kolem vše nablýskané, ošetřované s nevídanou láskou a péčí.
Nevím,
čím to bylo, ale nebáli jsme se ani kopáče hrobů ani fajnového funebráka. Snad
to bylo tím, že válka a smrt s ní spojená byla ještě všudypřítomná ve všech
rodinách. Smrt jsme brali jako součást života.
Takový
pohřeb zastavil život na vesnici na půl dne. Nejvíce omezil místní dopravu.
Hudba, funebrácký kočár a pozůstalí zvolna kráčeli středem obce. Však také
autobusáci a ostatní řidiči v takovém případě se k pozůstalým přidávali nářkem,
že nedostanou prémie.
Zato
my jsme se hned po pohřbu sešli za hřbitovem abychom uvažovali, zda mrtvý bude
ťukat na víko rakve, aby dal vědět, že je ještě živý a co podnikneme s
voskovými květinami, které tak báječně hoří... Chtěl jsem psát o těžkých
chvílích v životě lidském trochu humorněji, ale ono to zas tak snadné není.
Smát se na hřbitově jsme se přeci jen báli.
Pravdou
je, že jsme tu hroznou realitu zas tak smrtelně neprožívali. Snad to bylo tím,
že všude kolem byli nebožtíci německé národnosti a Češi se k nám do Sudet
stěhovali mladí a zdraví. Jo, to byly časy! Láska nás ubezpečoval, že nesmí
umřít, že nikdo jiný neumí vykopat hrob tak rychle, hluboko a v takové kvalitě.
Seidl si liboval, že nemusí do odsunu a že bude jezdit do smrti. Na dotaz, kdo
vykope jámu jim a kdo je odveze, se ošívali odpovědět. Z takových otázek radost
neměli a odpovědím se vyhýbali. Věděli, jak to chodí a tak raději mlčeli
Morbidní
období nás opustilo záhy po tom, co jsme zjistili, že naše spolužačky mají sice
charakterové vady, ale ostatní fyzické přednosti převyšují naše představy a my,
zvídaví kluci, jsme tomu chtěli na kloub přijít co nejdřív. K tomu posloužilo
místní kino. Když se zhaslo, byl náš svět
prozářen stříbrným plátnem v sále hospody U Zeleného stromu. Láska se
stala námětem našich nových sporů a smrt
odešla otevřeným oknem, aby už netrápila dětskou duši.
Žádné komentáře:
Okomentovat