Tu
řeč, kterou jsem se učit nemusel, protože zněla kolem mě jako bzukot včel,
němčinu, jsem skoro zapomněl. V těch letech kolem Gottwaldovy smrti až po změnu
ústavy v roce 1960 jsem si myslel, že němčina se učit nemusí, že ji každý zná –
od babičky, rodiče tak mluvili mezi sebou, sousedi na sebe přes plot křičeli
německy, farář se tak loučil s ovečkami. I náš doktor němčil v Osvětimi. Táta
křičel na bratry německy, na mě česky, v krámě se mluvilo německy i česky, ve
škole , na výboru, v knihovně a na nádraží česky. V TEPu česky, v mlíkárně
německy a u řezníka Braunera oběma jazyky. Obecně platilo: Všude česky, ale
německy taky.
Děti
to měly prima. Kromě školy. Tam řádil nový ředitel Jiránek z Prahy výhradně
česky. Opravdu jsem si jako dítě myslel, že každý člověk se rodí dvojjazyčný. V
naší obci bylo Němců i po odsunu stále dost, v podstatě polovina obce. Ta
polovina, která odešla, byla s tou druhou stejně v příbuzenském vztahu, ale
znáte to. Vždycky to někdo musí odskákat, takže se nějak mezi sebou i na odsunu
dohodli.
Místní
stejně měli Němce za fašouny, i komunisty z nich, ale ti byli pod ochranou
samotného Gottwalda a našeho vzdáleného příbuzného Bruno Kohlera. Kdo by to
však rozplétal? Ani tehdy o to nikdo nestál. Bylo to tak více či méně ve všech
rodinách včetně té Hitlerovy, Churchillovy i u prarodičů a prapříbuzných
britské královny.
Každá
mince i pohlednice má svůj rub a líc, a tak se seběhlo, že jsem nejednou s
lístečkem psaným německy odkráčel do místního obchodu za nákupem a bylo mi
vyhověno. Na schůzce rodičů s učiteli v místní škole si nový ředitel s
učitelkami zoufali, že se nemohou domluvit česky s žáky, ale s rodiči to bylo
ještě horší. V hospodě U Zeleného stromu se objednávalo pivo, ale s placením se
na vrchního volalo německy. Jó, to byly časy, které pokazily až „lidové kurzy
ruštiny“, kde se lidem snažícím naučit se rusky, doporučovalo hlavně mluvit
česky... Úplný Kocourkov!
Ale
život šel svým tempem a obec Machnín se vyvíjela v duchu socializace vesnice.
Na výboru a na poště se mluvilo výhradně česky a vesnická organizace KSČ už
pracovala, jako by v obci žili jenom Češi a komunisti. Nakonec skončili
poslední Němci na hřbitově a jejich vnuci a vnučky německy zapomněli skoro
všichni.
Teď
frčí angličtina, ale té schází to, co potkalo mě a mé vrstevníky. Mít někoho
doma, komu je ta řeč mateřštinou a slýchat ji ráno při vstávání i mezi dveřmi,
když odchází do školy...
Žádné komentáře:
Okomentovat