Onehdy a není
to tak dávno, jsme připomínkovali, že používané mapy, které jsou zdarma
k mání v informačních střediscích jsou nepřehledné, zastaralé a
nevhodné k účelu doplnění údajem pro turisty, kam směřovat a k čemu
obrátit pozornost návštěvníků města. A narazili jsme. Používané mapy jsou sice
staré, ale nové stojí hříšné peníze.
Nabízí se
varianta používat místo map jednoduché situační plánky tak, jak to například
umí v sousední Žitavě nebo velmi dobře třeba ve Znojmě. A víte, že jsme
nebyli přijati s nadšením? On zvyk je železná košile a tady už bylo
hotovo.
Procházejme
se Libercem, Jabloncem a znova a znova se ptejme, co může za to, že do našich
měst nejezdí turisté. Jezdí, ale jen do centra zábavy a poučení, do soukromé
atrakce, do zábavního parku, jako by mimo realitu města.
V Liberci
máme Muzeum šoa, židovský hřbitov, zajímavé kostely, neopakovatelnou Klimtovu
oponu, unikátní secesní objekty, technické unikáty jako podzemí liberecké
přehrady, úkryty civilní obrany pod městem, laboratoře Technické univerzity, objekty
zničené po sametové revoluci v roce 1989, megastavby posledních dvaceti
let, nejstarší krematorium v Československu. Můžeme nabízet i další
zajímavosti, třeba setkání se zajímavými osobnostmi, které v regionu žijí…
Učme se u sousedů a přestaňme hledat zdůvodnění, proč něco nejde. Pokusme se
propojit zajímavé objekty v Polsku – návštěvy obrovitých těžebních jam
s našimi větrnými elektrárnami při hranicích… Nabízí se tolik možností, až
se tají dech. Propojení tras japonských turistů mířících do Terezína přes
Úštěk, Jablonné, Žitavu a Liberec s ubytováním v našem regionu.
Nepůjde-li
to, dál pěstujme brambory a uzavřené objekty jako Liberecký zámek
s expozicí skla (kde je jí konec?) a vytápějme prázdnou multifunkční halu,
pomník, na který jsme neměli a jehož stavba bude mementem ekonomicky
nezodpovědného chování libereckých mocných po sametové revoluci.
Stojíme na
rozcestí a jsme bez peněz. Přesto můžeme
investovat entuziasmus do
cestovního ruchu a přivést turisty s jejich penězi k městské
pokladně. Pak bude na investice jako jsou lavičky, pitítka, drobné plastiky,
čistá zákoutí, opravené chodníky, větší bezpečnost, levnější městská doprava,
parková úprava malých náměstí. Tam všude scházejí investice. Liberec není a
nesmí být jen městem sportu a megaakcí. Je městem, kde žijí i starší
spoluobčané a kam jezdí i turisté senioři.
Tak si
vyberme a přestaňme si hrát na to, na co nemáme. Kde jsou sponzorské dary milionářských
podniků a jednotlivců, jejich odpustky za zbohatnutí na městských zakázkách?
Nejsme všichni „Bílí tygři“ a mnozí o ně ani zájem nemají. I ti jsou ale občany
tohoto města a pro ně nestačí jen postavit hospic. (Kéž by už stál!)
Ve městě
vedle sebe žijí slabí i mocní. Dejme slovo těm mocným a bohatým, protože přišel
čas, kdy bohatí budou muset zvolnit a začít dělat víc, než jen svá sídla
obehnávat betonovými ploty, elektrickými ohradníky a starat se, jak získat
„pochopení“ pro svůj náročný životní styl, začít brát na vědomí obyčejné lidi
ze sousedství, kteří berou podporu v nezaměstnanosti.
Ten trend je celosvětový. Jinde ve světě to
pochopili. Přichází doba situačních plánků, konkrétní odpovědnosti, konec časů
bohatých mahárádžů a chudých bývalých textilních dělníků, kteří si na ulici
svého města nemají kde sednout, kteří si nemohou dát v bistru dršťkovou
polévku, protože na ni nemají. Nebo tohle už nepatří do náplně komise pro
cestovní ruch a partnerské vztahy? V tom případě se Marx mýlil, když tvrdil,
že vše souvisí se vším.
Žádné komentáře:
Okomentovat