Má
babička žila ve vnitrozemí... Už jen ten výraz: vnitrozemí... To slovo bylo v
Sudetech v padesátých letech jedním z nejfrekventovanějších. Dnes je pojmem
naprosto vyhaslým.
Tak
znovu. Babička v Mníšku pod Brdy mně a bratranci připravila snídani. Byly
prázdniny, krásné letní počasí, slunce svítilo přes rozevláté záclony skrz okno
na nábytek kolem nás, na stůl, u kterého jsme jedli, na poličky, kredenc,
židle, kuchyňské hodiny, dřez... Tenkrát jsem je náhle poprvé uviděl nějak jinak.
Asi to bylo tím sluncem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a říkám: „Babičko, ty to
tady máš ale krásné, víš to?“ A babička, ta nejprostší žena, kterou jsem kdy
znal, mě vzala za hlavu, pomuchlala mi ji ve svých ztvrdlých dlaních a řekla:
„To nic, to nic, tobě se jen stýská po sednici u vás doma v Liberci, viď?“
nebylo
to sluníčkem, ale opravdu jsem si poprvé uvědomil, rozdíl mezi babiččiným domovem
a tím, co bylo u nás doma „po Němcích“. Tenkrát krátce po „pětačtyřicátém“, kdy
dosídlenci přijížděli do Sudet, museli si sami všimnout toho propastného
rozdílu mezi nábytkovým vybavením bytu ve městech a na vsích. Mezi tím, co doma
ve vnitrozemí opustili a tím, kam se stěhovali. Tehdy jsem si toho, jako malý
kluk, všimnul i já a nestačil se těm rozdílům divit. To, že se nábytek dělal od
nejmenšího kusu od štokrlete až po kompletní kredenc kus po kusu v truhlářské
dílně rukama truhláře, zní dnes téměř nevěrohodně.
Vše
bylo z opravdového dřeva, od práce se silnou fošnou po opracovaná prkna, latě s
kudrlinkami, výroba všeho druhu včetně dřevěného nádobí, co člověk potřebuje ve
špajzu (lednici tehdy obyčejné domácnosti neměly) po lustry, schody i zábradlí.
Zdůrazňuji vše od jednoho truhlářského mistra, z jedné dílny, z jedné ruky,
která vaší babičce nakreslila na papírový
pytlík hrubou tesařskou tužkou z jedné vody načisto, jak to bude vypadat, až to
přivezou z dílny na káře.
Mohu
garantovat, že tehdy šlo o běžnou věc. Každý kus byl originál, a že od
„projektu“ kuchyně, parádního pokoje, ložnice, špajzu a všeho ostatního, šlo o
„dizajn“ jednoho truhlářského mistra. Žádné projekční kanceláře dnešních
komerčních studií, žádné vědecké laboratoře zaměstnávající „vědce“ s
vysokoškolským vzděláním produkující nábytek nikoli ze slonové kosti, ale z lisované
dřevěné hmoty, v níž sice nedrží šrouby, ale pyšní se certifikátem nezávadného,
životu přívětivého a předraženého výrobku. Takový
nábytek vydrží tak málo, že se rozpadá před očima. Dívat se na něj celý život
by snad ani nebylo humánní.
Vraťme
se k té mé snídani u dřevěného stolu, do babiččiny „sednice“ od místního
truhláře. Snídaně už byla dojedená, my kluci jsme snědli vše. Babička sklidila
nádobí a vzala si mě stranou: Víš, tohle kolem nás tady dělal truhlář k mé
svatbě před třiceti lety. Ani tenkrát nebyl každý nábytek stejný, podívej, tady
jablíčka, srdíčka, holubice, květinky, mašle a cibulky vyřezal a namaloval sám.
To neuměl každý tak krásně, ale byl zamilovaný. Byl to tvůj dědeček, dej mu Pán
Bůh věčnou slávu. Už je pětatřicet let nezvěstný. Nevrátil se ze světové války
a vidíš! Jeho nábytek stojí a je pořád stejně krásný, jako když mi ho poprvé
ukázal.“ Dala mi pusu do vlasů, plácla po zadnici a vystrčila na chodbu, na
ulici, do světa nábytkových řetězců a nábytku světových cen i parametrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat