Už i proto, že jsem neměl po okolních hřbitovech i díky panu
Hitlerovi žádné předky, rád jsem hřbitovy navštěvoval. Z ,,Nordlichtu“ –
z Machnínské ,,Polární záře“, ze zrušené hospody v níž jsme bydleli,
bylo na hřbitov, co bys kamenem dohodil a já měl pokaždé aktuální funus jako na
dlani.
Bydlet u hřbitova mělo své výhody. Jen co rakev s mrtvolou
zahrabali, už jsme se šli na čerstvý hrobeček s klukama podívat. Co kdyby
nějaký mrtvý nebyl zas tak úplně mrtvý a harašil víkem. To by bylo slávy! Žel,
ani jednou se nám nepodařilo něco uslyšet. A tak, když nic, tak jsme
zjišťovali, co je nového, nebo co ze hřbitova by se dalo použít jinde. Nikdo
nikdy nic nepostrádal, takže jsme buď byli šikovní, nebylo tu nic nezbytného
nebylo. Rozhodně jsme nic neničili.
Pokaždé mi padla do očí ta prapodivná jména Němců, co tu žili
před námi, a jejichž potomci se mnou chodili do školy. Bylo tu pár českých
jmen, zkomolenin, ale devadesát procent jmen a příjmení, u kterých se nikdo
nemohl splést ani omylem. Uvědomil jsem si, jak moc příbuzných spolužáků
vlastně v naší obci po odsunu zůstalo.
Byla to německá děvčata s jedním dítětem po otci, který
padl kdesi na východní frontě, či zmizel ve válečné vřavě a poté se na scéně
objevil český dosídlenec, který mladou vdovu pojal za manželku a dítě
adoptoval. Všichni pak měli české příjmení, ale jméno, to zůstalo po taťkovi,
co padl ve východním Prusku, na Balkáně, nebo v Rusku. A tak jsem si hrál
s Ottíkem, Waltrem, Gerhardem, Ernstem, Annou-Marií, Hedvikou, Horstem,
Hugem, Arturem, Leošem, Renattou, Kristou, Wolfgangem, Brunem, Adolfem,
Helmutem, Manfrédem, Frídou, Elvírou – Eliškou, s Rózl… Pěkná sbírečka
německých jmen, která zdaleka není úplná. K tomu se mohla po dosídlení
přidat jména maďarská, cikánská, rumunská a jiná a vedle českých jmen jsme si
tak v padesátých – šedesátých letech v českých sudetských školách
mohli připadat hodně – internacionálně.
V pozdějších letech se to, pravda, hodně změnilo.
Německých jmen ubývalo, přibylo cikánských, ruských, ukrajinských, slovenských.
Konec století, to už bylo o jménech dětí podle diváků televizních seriálů z
Jižní a Střední Ameriky, Anglie, USA.
Takže, jazyková čalamáda v českých školách asi nedosáhne
jmenného zmatení na školách v Berlíně, v Holandsku, Francii
či Belgii, ale co není může být. Multikultura je sice dnes v Evropě
díky militantnímu islámu na lopatkách, ale nikdo netuší, co později přijde i
k nám do Čech. A díky sociálním sítím možná dřív než si myslíme…
Žádné komentáře:
Okomentovat