Byli jsme vůbec malí? Pochybuji. Kdyby nebylo fotek,
vysvědčení a knížek v knihovně, kde mi táta s mámou psali „Jiřímu
k jeho desátým…“, nevěřil bych. Vzpomínáte také někdy? Kam se poděli naši
rodiče, strýcové a tety? Jako by tady ani nikdy nebyli. Sourozenci, spolužáci,
učitelé, mistři, sousedi… Bože, jak dnes vypadají naše první lásky, stromy,
keře, schody k domu, kde jsme bydleli?
Byli jsme to vůbec my? Když jdu kolem své první školy,
nevěřím. Pak potkám spolužáka a slušně pozdravím. Usměje se a hledá
v paměti a ani vy si už nevzpomene na to, že jste v 1. třídě základní
školy psali násadkou a perem, které se namáčelo do inkoustu v kalamáři.
V čítance byly portréty Stalinovy a Gottwaldovy, do školy jste nosili
sušený chleba, na krku rudé šátky a chodili jsme do lidové knihovny k panu
Kurkovi.
To byl náš svět, na který jsem už zapomněl a s údivem
hledím vstříc tomu novému. Zhloupnuli jsme? Mnozí asi přitakáte. Někdo víc,
někdo míň. Zestárli jsme a děti řeknou táta, nebo máma stárnou s námi. Jsme na
tom jako naši tátové a mámy, když taky už nevěděli kudy kam, když svět kolem
jejich hlavy přestal být jim známý a oni se začali ptát. Nerozumíme vám…. Je to
o strachu, že vás jednou nepoznám. Tak daleko to ještě nedošlo, to se jenom sám
sebe ptám. Co přibylo let a dětí kolem nás! Naše, cizí, vnučky, vnuci, jejich
děti. Na co, a s čím si hrají? Čím jsme si blízcí, jaké jsou jejich hry a jaké
byly naše?
To jsme jenom tak lítali po dvorcích, ze stromu na strom, za
míčem? Ptám se, co bylo hlavní v našem dětství? Když vidím tyhle moderní
děti závidím jim, jak využívají čas. Pak se divím, že pokud se pamatuji, tak
nikdo z nás neměl hodinky… Neměli je ani všichni dospělí. Po válce prostě hodinky
nebyly. A televizi až dokonce padesátých let měli jen někteří. Vysílala jen pár
hodin denně a měla maximálně 2 programy. Nebyla nosným chodem rodinného večera,
ani tak jako dnes polodenní návštěvy ,,center nákupů a zábavy“ při kraji
velkých měst.
Nás, pokud vím, víc nás bavilo kino. Pamatuji si film Pád
Berlína, , Obchod na korze, pár jiných, jako třeba Osud člověka. Nic moc?
Nevěřím. Těm dnešním dětem se asi do mozku spíš zapíše Rambo, Harry Potter, …
A tak si říkám, o čem to naše mládí vlastně bylo, když jsme
byli malí? Z čeho jsme měli velkou radost? Málokdo z nás vyrostl tak,
abychom byli velcí, slavní, nebo významní. Zůstali jsme těmi, kterým děti
říkají táto, vnuci dědo. Je to málo? Co oni umí, umíme my taky. Nejsme jim pro
smích? Bojím se, že někdy ano. Co s tím? Jejich dětství je radost. I my
byli někdy nad propastí a naši rodiče s tím měli fůru starostí. Často i existenční,
a přesto jsme vyrostli. Bez hodinek, s černobílou televizí, s fůrou
volného času……
Žádné komentáře:
Okomentovat