Bylo v tom něco byzantského, snad předkřesťanského.
Umřel státník a české radnice zahalily smutkem, černým flórem vše, kam
dosáhly.
Pamatuji se, jak z liberecké radnice nebylo poznat téměř
nic. Vše bylo oděno do černé praporoviny. Bylo mi deset a smrt Antonína
Zápotockého, druhého dělnického prezidenta mnou mohutně otřásla. V deseti
berete vše velmi vážně.
Ve škole bylo všechno vzhůru nohama. Byla to příležitost
ukázat, jak hluboký a upřímný je smutek učitelů, a jak jej přenesli na děti. Tryzna
za nebohého harmonikáře, bosse odborů a profesionálního revolucionáře,
Kladeňáka, prezidenta republiky, byla veliká i v Machníně. Na domě, kde
byla pošta, knihovna i místní obecní úřad v patře, a kde bylo nejvíc stolů
a židlí, se vše připravilo na sál vzlyků a kondolencí.
V důležité roli byly děti v pionýrských krojích ve dvojici
mezi nimi stůl a na něm kniha, kam se podepisovali občané přicházející a
truchlící. Pionýři stáli strnulí s rukou před obličejem v pionýrském
pozdravu. Co Machnínských se přišlo s Tondou Zápotockých, jak se mu familiérně
říkalo, rozloučit! Máma s tátou, bába s dědou, soused se sousedkou,
každý, kdo viděl, že soused už šel. A tak se šli podepsat snad všichni. A
k tomu hrála z desek pohřební hudba a z místních tlampačů se smutek
linul obcí. A my, desetiletí, uprostřed toho všeho, nepostradatelné křoví,
pionýři, žáci místní školy. A řeknu Vám, to celé byl koncert nemající chybu. Skoro,
jako by to rekviem dirigoval sám Herbert von Karajan.
Machnín nebyl jedinou malou truchlící obcí v
Čechách. O několik týdnů později Národní shromáždění v Praze zvolilo prezidentem
republiky Antonína Novotného. Zemřel král, ať žije král! Psal se rok 1957 a my,
kluci, jsme radostně vykřikovali: „Máme nového prezidenta soudruha Antonína
Novotného!“, křičeli jsme a poskakovali na mostě přes Lužickou Nisu….
Žádné komentáře:
Okomentovat