Kdysi dávno mě zaujal pořad o
hastrmanech z našeho okolí. Stanice Praha 2 Československého rozhlasu
zaujala tehdy velmi mnoho posluchačů. Nejen u všech vod našeho kraje – u Nisy, Kamenice, Jizery a Desné se vodník
prý zdržoval, ale i na jejich lávkách a přechodech u jezů ohrožoval životy
lidí.
Podle pověsti to býval malý panáček
oděný červenou čepičkou, zelenými kalhotami, v červené vestě. Obyčejně se
vynořil z vody, by sedal na kameni u jezu a pískáním, ale i hrou na housle
lákal pocestné. Křoví kolem vod zdobil pentlemi. Býval často „hostem“ ve
vodních mlýnech, kde k mlynářově zlosti zastavoval vodní kola. Jeho
oblíbená místa v Jablonci byla u Starého rybníka, v Pekle, ve Žďárku.
Okolo vodníků bylo vždy mnoho pověr.
Dětem se doporučovalo, aby, než přeskočí potok, třikrát do něj plivly. Do vody
se jako ochrana před vodníkem házely tři nestejné peníze… U Kamenice
v Haraticích stával starý mlýn. Bylo tu celkem klidno, spokojeně až darebu
vodníka, který každé poledne zastavil vodní kola a mlýn ztichl. Zlobil se pan
otec, zlobila se všechna chasa. Mlynář dával vinu stárkovi, a ten se rozhodl,
že to tak nenechá a bude se bránit. Potkal totiž vandrujího kolegu a ten mu
poradil jak na vodníka. Stárek skočil na vodníka tak, že ho překvapil a hned ho
svázal „lýčákem“ - provazem z lýčí. Zavolal chasu a odtáhli vodníka do
vytopené místnosti. Vodník vyhrožoval, žadonil, prosil, až nakonec musel
slíbit, že se od mlýna daleko odstěhuje. Když ho pustili, skočil vodník do vody
a v Haraticích už ho nikdy neviděli.
Staly se i jinačí případy, často i
tragické. Vodník získal navrch pak se nebožáci topili – hlavně děti. Ti, co
útok vodníka přežili (z řad dospělých) stavěli kapličky jako např. tu, která
stávala nad nad Mautnerovou vilou v Šumburku. Poblíž Blatenské pily, při
přechodu přes Kamenici, vídali lidé také vodníka sedícího na lávce
v červené vestičce a červené čepičce. Jistý starší člověk z Maxova
poblíž sbíral klestí, a jak vodníka uviděl, hned běžel ke svatému obrázku
pověšenému na nedaleké jedli. Vodník se zlobil, že musí kořist nechat být a
sliboval pomstu…
Také na cestě vedoucí do Karlova se vodník ukazoval. Bylo slyšet jak hraje na
píšťalku. Tam, kde jarní vody vyhloubily koryto Kamenice, v Lučním mlýně
v Jiřetíně, sedával vodník na hrázi a hrál na housle pokud nepřilákal
nějakou oběť, , kterou potom rychle stáhl do své říše.
No a pak si prohlížíte v pohádkách
ilustrace Josefa Lady a podle nich byste vodníkovi dali první poslední, jaký je
to sympaťák. Tak to na světě chodí. Chvíli tě milují, chvíli tě zatracují a tak
to je. Had se zlatou korunkou, Krakonoš před dvěma sty lety , cikáni, jako
kočovní zloději dětí. Snad v tom je i to kouzlo vyprávění, že do samého
konce zvonce pohádky můžete očekávat dobré i zlé. Jen jít dál za štěstím a
vědět, že v pohádkách pokaždé pravda zvítězí. Faktem však zůstává, že je
to ale dřina.
Žádné komentáře:
Okomentovat