Pověsti a báchorky o zakopaných pokladech jsou staré jako
lidstvo samé. Už jenom to, že se mrtvým dávalo do hrobu něco cenného, hovoří o
tom, že celá staletí se zem pod námi plní poklady, jen po nich sáhnout. Problém
je, jak k nim, když duše nebožtíkova vtělena do zvířete hlídá poklady a
právě tenhle spor mezi hledači a hlídači dal vzniknout přemnohým báchorkám,
bájím a pověstem.
Nebylo snadné dostat se k pokladu, který byl chráněn
kouzlem, zaříkáváním, ale šance tu vždy byla. V určitých dnech se prý
vracejí duše zemřelých k lidem, aby se tu s nimi radovaly a
v ony dny nejsou poklady přirozeně hlídány. Je to zejména v době, kdy
se v kostelích čtou pašije. Tehdy se hroby otevírají a mrtví vstávají. I
ostatní strážci pokladů jako draci a hadi opouštějí svá místa a zde je klíč i
k mnoha pověstem.
O Velikonocích (o pašijích) se otevírají skály – dítě vejde
dovnitř spatří obrovské poklady, ale když chce vyjít, skála se uzavře. Teprve
po roce se skála otevře a matka sevře v náručí nejdražší poklad – své
dítě. Podle jiné pověsti toho dne poklady hoří, stříbro – bělavým plamenem,
zlato červeným plamenem. A nyní konkrétněji o podobných pokladech na
Jablonecku.
Na Tischrově kopci prý hořívalo světélko a tak se říkalo, že
je tam zakopán poklad. Jednou modrý plamének spatřila jistá dělnice zářit nad
zlatým pokladem. Zachtělo se jí zlata a natáhla poněm ruku. V tom vyrazil
z křoví ohnivý pes, kterému z tlamy a čenichu syčela ohnivá pára.
Dělnice omdlela a našli ji náhodní chodci teprve druhého dne. Přišla sice
k sobě, ale pozbyla rozumu.
Poklad je prý také zakopán vRádle ,,U velkého kamene“.
Objevuje se o Květné neděli při pašijích, ale jen nevinné osobě. Podaří-li se
Vám poklad spatřit, nezapomeňte pohotově hodit na zem posvěcenou věc. Něco
z pokladu si pak můžete vzít.
Toužíte-li po dobrodružství a jste-li nezadaným mužem,
pospěšte k Hornímu Polubnému k Sokolím skalám, kde je prý zakleta zámecká
slečna. Osvobodíte-li ji, najdete ve skále meč a po mnoha dobrodružstvích
návdavkem získáte i obrovský poklad. Jen pozor, abyste nepopadli jako nálezce
meče z konce minulého století. Sice našel v oněch místech rezavou
šavli a všude vyprávěl, že dívku osvobodil, ale protože nemohl dokázat ani
hrdinský čin, natož nalezení pokladu, okolí jej označilo za blázna.
Smutný příběh se váže k ,,Černém rybníku“ v Huti, kde
prý leží zakopán poklad bývalé majitelky panství. Dva muži poklad hledali a
vykopali hlubokou jámu. Když konečně jejich krumpáče zazvonily o železnou
bednu, projel kolem v divokém trysku jezdec. Hledači však byli zabráni do
kutání a tak ani nereagovali na příchod vetchého stařečka a ani na jeho dotaz,
zda jezdce viděli. Když se stařec nedočkal odpovědi, zaradoval se, že je
konečně zbaven prokletí. Jen neudržel jazyk za zuby a nahlas si oddechl:
,,Konečně se mi dostane vysvobození!“ Vtom mu jeden z hledačů hrubě
odsekl: ,,Čert tě vem!“, a poklad zmizel.
A já si pořád lámal hlavu, kde pánové Ginzel, Mužík a jim
podobní berou víru, že něco najdou. Kopou, kopou, a kde nic, tu nic. Archiv
sem, archiv tam, a pořád nic. Kdyby si pánové udělali výlet na Jablonecko,
třeba jen jedním vlakem tam, druhým zpátky, jen jako ,,oddechovku“, určitě by
něco našli. Třeba jen tolik, aby mohli v Posázaví kopat dál a dál. Divím
se, že už je to dávno nenapadlo. Hlavně o Velikonocích by si přišli na své.
Hledat poklady není tak hloupý nápad. Kdejaká severočeská
radnice by o velikonocích mohla začít kopat a hledat ukryté poklady. I stará
zrezivělá šavle má svůj půvab, když už visí u primátorky nad dveřmi. Počítat by
se mělo s tím, že v místech kopání může nastat velký, převelký nával,
neboť chuť by dostalo kdejaké hejtmanství, Kalouskovo ministerstvo, bezdomovci,
gambleři.
Byť jsme od přírody nevěřící, pojďme do toho!
Beztak už nyní hrajeme karty o pětníky, pilně sázíme, kupujeme losy, takže, co
kdyby přeci jen někdo něco našel. Přímo už vidím ten nával na kolíky, co Čech,
to hledač. Proč ne, časy kuponové privatizace se těžko zopakují.
Žádné komentáře:
Okomentovat