Když to klouzalo

Když to klouzalo, tak se dole od krámů nahoru ke kostelu vyjet nedalo. Ani linkový autobus ČSAD, který zajišťoval pravidelnou dopravu dětí do školy a zaměstnanců do blízkých úřadů a továren, nevyjel kopec ke kostelu a vracel se na státní silnici, aby naši obec objel. A tak jsme na zastávce trpělivě čekali hodinu i dvě, a kde nic, tu nic.

V té době šedesátých – sedmdesátých letech minulého století přes vesnici nejezdila městská hromadná doprava, a neznali jsme, co je to mobil, a jak si vysvětlit to dlouhé čekání…. Asi v nás byla větší pokora. Jen kolikrát jsem tlačil naše auto nahoru ke kostelu a otec se dušoval, že pokud si ještě někdy koupí auto, tak už nikdy s motorem vpředu. Když měl někdo z rodiny žlučníkový záchvat, tak se běželo do vrátnice Stavokombinátu volat k postiženému sanitku. Sypání namrzlých a zasněžených silnic bylo o štěrku, který pokaždé přes léto někdo soukromě spotřeboval, a o našich dvou cestářích s jejich dvoukolovými vozíčky.

Starý Štěpánek byl starý a často jej lidé z výboru nemohli najít, i když sněžilo, že nebylo vidět na krok. Hledal se podle vozíku s lopatou, který spolehlivě parkoval někde kolem „Zeleného stromu“. To karlovský Hnízdil, ten měl na starosti krkolomný kopec z Karlova k nám dolů do Machnína. Myslím, že mu machnínský Štěpánek záviděl. Hnízdil měl při cestě chutnější jablka, která si jako cestář směl na podzim očesat a prodat. Prima deputát.

Stávalo se, že jsme ve škole v tělocvičně cvičili, venku sněžilo jako na Sibiři a shodou okolností mladý Hnízdil a Štěpánek byli mezi námi. To potom místní funkcionáři MNV uhodili na kluky přímo ve škole, kdeže jsou cestáři? Vozíky byly u Zeleného stromu a cestáři, jako by se propadli. Autobusy zase nejely. A tak jsme je hledali i po sousedech a měli z toho srandu. Najít osobní auto, drožku, nebo motorku se sajdkou to nebylo v naší obci snadné. Pokud vím, tak obcí denně projelo jedno, dvě auta, motorek bylo až pět, pár náklaďáků projelo přes den obcí směr Liberec – Hamrštejn. Do místní textilky zajížděl i traktor a pár potahů sjíždělo od státního statku do okolních polí až ke vzdálené Chrastavě.

Pokaždé to bylo špatně. S příchodem zimy ženské sypaly popel, žel i s hřebíky a bůhví s čím, na hlavní silnici kolem kostela, a na všechny vedlejší cesty, takže byl problém se sáňkováním. To byl spor, který se řešil na obecním úřadě, ve škole, mezi dospělými, pokřikováním přes plot mezi sousedy. A tak se sypalo i o půlnoci, a kousek dál, aby se nepoznalo, kdo popel nasypal.

A to nemluvím o tom, čím se topilo. To se vlastně nezměnilo. Emise, zplodiny, dusivý kouř, hádky mezi sousedy, čím kdo topí, co vlastně v těch kamnech pálí. Tohle pořešit by bodlo i dnes a zvedlo by kulturu občanského soužití. Dost na tom, že autobusy, včetně MHD jezdí a neklouže jim to.

O to míň se sáňkuje a Machnínští si o to míň lámou kosti. Aut podstatně přibylo a cestáři? Ti staří už nejsou. Zvládají to za ně auta s radlicemi a sypači s řidiči bůhví odkud…