Uprostřed obce stál takový prapodivný
stavební útvar. Na parcele, kam bych jinde vodil zbloudivší turisty, aby
popatřili na místní Akropolis, Kreml, Hradčana, nebo na Sochu svobody, stál
„Šenk“ – bývalá velkohospoda, nebo spíš
„Zeď nářků“ místního obecního zastupitelstva. V době, kdy se po válce
samovolně a hromadně sesouvaly k zemi barokní zámky, renesanční kostely, gotické mosty, naše monstrum stálo,
a jakoby říkalo, budu tu stát navěky věkův, amen.
Vesnický šenk. Kdysi chlouba, nyní
zhouba, říkal starý Vydra, Lexa Kurka a místní straníci. Jeden byt
v přízemí pro zdravotní sestru, pár místností pro knihovnu, garáž pro
miniautobus a taneční sál, kde se jen
tak, za pomoci myší (s malými lopatami) a lidí s velkými lopatami, prohazovalo
mokré obilí, které se zde po válce programově sušilo. A to na místě, kde by v
„Riu de Žanejru“ v Brazilii postavili dominantní sochu Ježíše Krista…
Taková to byla nádherná parcela!
A tak snem všech místních pantátů a
radních byla jen ta jedna myšlenka, jak napomoci času a shodit tohle chátrající
monstrum, hrad uprostřed obce, kde už nikdy, nikdy žádná hospoda nebude a
postavit zde chrám něčeho, na co budou zdejší generace po roce 2000 právem
hrdé. Ale znáte to, jak takové krásné myšlenky končí v Čechách, natož
v menších obcích. Kanalizace? Kam vás vede slepá vášeň, ta přece není
vidět! Ale zbourat „šenk“a postavit tam třeba sochu…..
A víte, že jim něco učarovalo a
inspirovalo je? V údolí řeky a k tomu přímo v obci ležel
opracovaný žulový kámen. Ležel tam od války, připraven do základů mostů dálnice
z Berlína do Prahy. Byla to doba velkých snů i velkých zklamání. Kámen se
stěhoval do základů velkého nadživotního
Stalinova pomníku v Praze.
V hlavách zdejších radních tak
vznikl velký – malý velkolepý plán. Pár kamenů, co zůstanou a zakryjí se
chvojím, poslouží k něčemu, co obec proslaví, a bude snad poutním místem,
které obec proslaví tak, jako Chaloupkovy vize později vedlejší Kryštofovo
údolí na Liberecku. Vše ale vytrvale hatil samotný „šenk“. Nechtěl se zhroutit.
Až jednou byly pozvány v hojném počtu všechny složky Národní fronty
k hromadnému vyklizení a bourání. Já jsem si při té pilné práci
předcházející pádu „šenku“ zlomil nohu v kotníku pádem z druhého
poschodí podél komína cestou ke sklepu.
„Šenk“ konečně zmizel a nastal čas
osadit prostor květinami a pomýšlet na malé sousoší Stalin versus Gottwald.
Zapomněl jsem podotknout, že mezitím se doba posunula a v Praze bourali
Stalinovo sousoší. My jsme tím ustavičným přemýšlením, kam se ten náš
miniStalin versus Gottwald bude koukat, vlastně získali čas a nemuseli ho za
posměchu sousedů a přátel bourat. Starší obce odhlasovali, že už nebudeme
stavět mohyly slavným, ale garáže pro ty nejpotřebnější a pro ty, co si to
zaslouží nejvíc. A tak zde dodnes na nejlukrativnějším pozemku na sever od Alp stojí garáže potřebných a
zasloužilých občanů. Tam, kde měly stát sochy těch, na něž se nezapomíná, stojí
garáže, hrůzy 20. století. Lignát, azbestocement, vlnitý plech…
No, couvli jsme kousek před cílem.
Mohli k nám jezdit jako do Loštic, ale nejezdí a prý nebudou…
Žádné komentáře:
Okomentovat